Libeskind v Praze převezme cenu Jana Kaplického za celoživotní dílo. Jejím autorem je Maxim Velčovský, vznikla v české sklářské špičce Lasvit a je variací nadčasové nádoby na šampaňské Champagne Cooler, kterou navrhl právě Jan Kaplický.
„Chtěl jsem spolupracovat pouze s architekty, kteří ještě nikdy nic nepostavili,“ vysvětlil Libeskind založení svého studia v Berlíně v roce 1989. „Chtěl jsem totiž udělat něco, co tady ještě nikdy nebylo. Chtěl jsem architekturou zpřítomnit minulost,“ dodává.
Slavnostnímu večeru na akademické půdě nové budovy Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze bude předcházet odpolední konference. Vedle hlavní hvězdy, architekta Daniela Libeskinda, vystoupí i Alice Stori Liechtenstein, italská kurátorka designu a organizátorka prestižního projektu Schloss Hollenegg for Design, Maďarka Judit Horváth, šéfka budapešťského muzea užitého umění a Adam Štěch, redaktor magazínu Dolce Vita a teoretik designu a architektury.
„Nikdy se svého původu nemůžete zbavit. Vyrůstal jsem v Polsku, mí rodiče přežili holocaust a já jsem jako malý zažil v padesátých letech komunismus. Mluvil jsem polsky a zemi jsme opouštěli, když mi bylo 11 let,“ uvedl Libeskind v rozhovoru pro časopis Dolce Vita, která u příležitosti PULSe poprvé vychází i v angličtině pro celý středoevropský region.
„Myslím, že to pro mě mělo velmi formující vliv – poznal jsem stalinismus, ale i krásy průmyslové Lodže. Bylo to město, které vyrostlo téměř z ničeho a stalo se druhým největším v Polsku. Po letech jsem zjistil, že jsem se dostal k té pravé profesi. Vyrostl jsem totiž s rodiči v přístřešku pro bezdomovce,“ uzavírá Libeskind.
Polák, co změnil svět architektury
Daniel Libeskind se narodil v polské Lodži a je považován za klíčovou osobnost dekonstruktivistické architektury. Studoval řadu oborů (hudbu, malířství, matematiku) v Izraeli a v USA, v roce 1970 absolvoval architekturu na Cooper Union v New Yorku. Mnoho jeho realizací se již dnes řadí do kánonu světové architektury, zdaleka největší slávu mu ale přinesl jeho návrh budovy nového Světového obchodního centra v New Yorku, který vyhrál v soutěži o novou podobu takzvaného Ground Zero, místa se smutnou historií, která se začala psát 11. září 2001.
Jeho „neustálá destruktivní kritika soudobého architektonického slovníku“, často zatížená metaforami, mu vynesla význačné postavení mezi intelektuály šedesátých let. Vyučoval na Cranbrook Academy of Art v Bloomfield Hills (1978-1985) a žil v mnoha zemích včetně Itálie, kde koncem osmdesátých let založil experimentální výukovou laboratoř Architecture intermundium. Navrhl díla jako Pavilon bláznovství v Ósace a především kolosální, transgresivní projekt City Edge v Berlíně (šikmá budova měřící 450 metrů a rozkládající se na dvou celých městských blocích), vystavené v prestižní galerii MoMA v New Yorku. V roce 1989 vyhrál soutěž na návrh Židovského muzea v Berlíně: v německé metropoli otevřel ateliér a dílo, dokončené v roce 2001, se záhy stalo ikonou současné architektury.
Reprezentace historie a válečných tragédií se stala konstantou jeho tvorby: od muzea věnovaného židovskému malíři Felixi Nussbaumovi (1998, první dokončené dílo) až po židovská muzea v Kodani a San Francisku a nedávný Národní památník holocaustu v Ottawě. Mezi jeho další významné práce patří Imperial War Museum v Manchesteru, přístavby na Victoria & Albert Museum v Londýně a Royal Ontario Museum v Torontu nebo Gran Canal Theatre v Dublinu. Během své kariéry Libeskind navrhnul také sochy, nábytek, osvětlení a další objekty.
Libeskind přijede do Prahy v rámci projektu PULSE, což je pražská nově založená platforma, která si klade za cíl mapovat, propojovat a vzájemně inspirovat kreativní region střední Evropy, konkrétně země Česka, Slovenska, Maďarska, Polska a Rakouska, napříč třemi kategoriemi: architektura/urbanismus, interiérový design a design.
Hlavním posláním projektu je vytvořit platformu pro diskusi a edukaci napříč těmito pěti zeměmi i třemi tvůrčími obory, a to pro samotné architekty, designéry, developery, zástupce souvisejících businessů, odborné veřejnosti, akademické sféry i osobnosti politiky. „Je to ambiciózní vize, ale už teď cítíme silný pozitivní zpětnou vazbu a doslova hlad po takovém propojení od všech zmiňovaných skupin. Střední Evropa má v tomto ohledu více společného než se může zdát. Středoevropský design a architektura má potenciál stát se podobně platným pojmem jako třeba ten skandinávský,“ komentuje výkonný ředitel Pulse a vydavatel magazínu Dolce Vita, Miloš Štěpař.
