Jaký byl pro vás uplynulý rok?
Pokud jde o muzeum, tak to bylo špatné. Na druhou stranu jsem si odpočinul, protože jsem nemusel chodit ráno otevírat a za soumraku zase zavírat. Ale de facto to bylo velice smutné období, protože asi každý muzejník pracuje proto, aby k němu chodili lidé. A aby se pochlubil sbírkami, které dal dohromady. Takže žádná sláva to nebyla.
Jak jste dlouhou pauzu využil?
Čeká nás desáté výročí založení, připadá na červenec. Dohodli jsme se s Českou poštou, že si vydáme vlastní známky. Budou k dispozici pro návštěvníky. Zvolili jsme motiv, který máme na razítku, tedy cvokařské kladivo a kovadlo. Navíc do veřtatu, což je původní dílna, v níž cvokaři pracovali, každoročně přidávám nějaké exponáty. Rozhodl jsem se totiž, že vytvořím takovou sbírku zajímavých hřebů nebo cvočků jak z Česka, tak ze světa. Když jsem v zahraničí, chodíme se ženou po takových památkách, kde je naděje, že se nějaký starý rezavý či bronzový hřebík najde. Myslím, že má sbírka je světový unikát.
Což je ostatně i celé muzeum…
Spíše bylo, alespoň v době založení. Před deseti lety jsem si googloval, zda něco takového existuje, a nic jsem nenašel. Situace se za dekádu dost změnila, i v jiných zemích je nyní móda zabývat se odkazem předků. Takže už nějaké sbírky jsou. Často jde třeba o muzeum železa, které není zaměřené jen na cvokařství, ale mají k tomu speciální expozici. Dvě nebo tři jsou v Rakousku a Německu, hlavně pak ve Švábsku a v Tyrolích. Něco je ve Francii a velký skanzen mají u anglického Birminghamu.
Jste s nimi v kontaktu?
Ano, s mnohými si dopisuji. A do Birminghamu už jsme měli koupenou letenku, jenže přišel koronavirus. Věřím, že se tam přece jen podívám. Kontaktovali mě také z Polska a Slovinska. Vždy si navzájem vyměníme nějaké odborné materiály. Spolupráci jsme navázali i s údolím Valle di Ledro v Itálii, což byla kdysi cvokařská oblast. Tamní obyvatelé za 1. světové války dočasně našli azyl na Příbramsku, kam dorazili jako uprchlíci. Dodnes jejich potomci často jezdí do Příbrami.
Byl jste se tam podívat?
Před nějakými pěti lety. Setkali jsme se s potomky někdejších válečných vysídlenců. Nemají cvokařské muzeum, ale postavili zcela nový veřtat jako zastaveníčko, kde tři důchodci pro potěšení turistů kovají cvočky. Je tam i odkaz na naše muzeum, stejně jako v naší expozici pojednáváme o Valle di Ledro.
Cvokařství ale na Rožmitálsko přišlo odjinud, že?
V první polovině 18. století sem přišli Němci ze Šumavy, kteří pocházeli ze Švábska. Byli vykázáni nad obec Zalány, kde vznikla nová vesnice Nepomuk. Traduje se, že někteří byli povoláním nagelschmied. Proto lze předpokládat, že s sebou přinesli cvokařské řemeslo. V rožmitálském údolí se ujalo. Byly zde hluboké lesy, tudíž dřevěné uhlí, z Mirošova sem zase tahali rudu a z hamrů takzvané cány. To jsou pruty kujného železa pro výrobu cvočků a hřebů. Je třeba říct, že dalším centrem cvokařského řemesla se stalo Hořovicko.
Jindřich Jirásek
|
Kdy na Rožmitálsku řemeslo nejvíc prosperovalo?
To je tak trochu smutné, protože největší boom vždy přišel s válkou. Cvočky se totiž používaly do bot. Na jeden pár bagančat jich bylo třeba až 200 kusů. Především během 1. světové války tak bylo cvokařům hej. Navíc je brali jako válečný průmysl, nemuseli tudíž narukovat. Docházelo ke komickým situacím, kdy některé rodiny uprosily cvokařského mistra, aby jejich synka přijal do dílny. Kovat sice neuměl, ale do války nemusel. Cvočky se ale vyráběly i v mírových dobách, třeba do bot pro horaly. Stejně tak i různé hřeby, skoby či kramle.
Takže cvočky dělalo hodně lidí?
Ve Starém Rožmitále a okolí se za 1. světové války věnovalo cvokařství až tisíc lidí. Hodně z nich to mělo jako druhé zaměstnání. Živili se v dolech, lesích, na stavbách, ale když nebyla sezona, vyráběli cvočky. Řemeslo to bylo namáhavé, už ve čtyřiceti měli řadu potíží. Při nejtvrdších normách dělali až tisíc cvočků denně, neboli za šestnáct hodin. Na výrobu jednoho bylo třeba v průměru čtyřicet ran. Ve veřtatu neměli elektřinu, trpěl jejich zrak, vdechovali také výpary z výhně.
Při nejtvrdších normách dělali až tisíc cvočků denně. Na výrobu jednoho bylo třeba v průměru
čtyřicet ran kladivem.
A kdy začala výroba upadat?
Pokud jde o hřebíky, tak už na přelomu 19. a 20. století jela průmyslová výroba. Ručně kované cvočky ale byly dál žádané, a to i za 2. světové války. Takže skutečný úpadek přišel později. V 50. letech se pak místní řemeslníci rozhodli založit družstvo Kovostar. Úplně to skončilo vynálezem lepených podrážek. Miliony a miliony cvočků se navozily do Ostravy, kde je roztavili v hutích. Cvokaři ještě nějaký čas dělali řeznické háky, svítilny k vlakům či dětské nádobíčko.
Jak jste se ke cvočkům dostal vy?
Díky manželce, jejíž předek Josef Kulovaný v tomto domě cvokařil. Na půdě jsme našli spoustu písemností se seznamy pracovníků. Časem jsem si uvědomil, že je třeba vše zachovat pro další generace, aby cvokaři neupadli v zapomnění. Když jsem šel do penze, pustil jsem se do práce a vzplála ve mně téměř vášeň. Otevřeli jsme za tři roky.
Vaše expozice připomíná i slavné osobnosti…
Opodál se narodil houslista Václav Hudeček, rožmitálským rodákem je i antropolog Emanuel Vlček. A například herec Jiří Sovák sem zajížděl na ryby, až si tu dokonce našel manželku. Přátelil se rovněž s jedním z posledních cvokařů, Janem Kalou, jemuž říkali Honzíček.
Nelitujete tedy, že jste se před deseti lety pustil do díla?
Určitě ne, myslím, že to všechno mělo smysl. Mám radost, když někdo přijde, když někomu udělám radost. V pamětní knize je mnoho pěkných zápisů. Jeden je ale zvlášť vtipný, zní: „Po Bohnicích je to druhá cvokárna, kterou jsem navštívil.“ V některé literatuře se totiž uvádí, že šlo o cvočkaře, nebo cvočkářství. To je také správně.
Takže, kde je pravda?
Někdy mě lidé podezírají, že jsem si cvokaře vymyslel. Ale vycházel jsem z původních dokumentů, v muzeu mám faksimile Cvokařského věstníku. Řemeslníci se pak dál podrobně klasifikovali. Ti, co vyráběli hřebíky, byli hřebíkáři, cvočky cvokaři a malinkaté cvočky do podrážek cvočkaři. Různě se specializovali, někteří třeba dělali celý život jen jeden typ cvočků.
Cvokařské muzeum má otevřeno denně od jara do podzimu od slušné hodiny ranní do západu slunce. „Vše je volně přístupné a musím návštěvníky pochválit, že se chovají slušně,“ říká Jindřich Jirásek. (21. května 2021)
Máte ještě vůbec co objevovat?
Stále je toho dost, objevují se nové skutečnosti. Když jsem třeba psal knihu o spisovateli Rudolfu Hofmeisterovi, zjistil jsem, že byl také cvokař. Přestože byl úředník. Když za první války chyběli armádě vojáci, brali už třeba i padesátileté. Hofmeister se proto dal najmout do cvokařské dílny, aby nemusel do války. Zmínku jsem našel v Památníku národního písemnictví v dopisech z jeho pozůstalosti.
Zároveň dávám na muzejní web aktuality z dění ve městě. Hodně se zajímám o kauzu rožmitálského zámku, který po léta chátral. Se zámkem to mohlo dopadnout lépe, ale také hůř. Je dobré, že majitelé nechali dobrovolníky, aby se o objekt z nadšení starali. Bylo štěstím, že se do Rožmitálu vrátila fotografka Eva Heyd, která dlouho žila ve Spojených státech. Vzala si to tak trochu za své, podobně jako já cvokařství.
