Medaili za celoživotní tvůrčí technickou práci a dosažené inovační činy získal na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně. Hosnedl se během celé své kariéry věnuje vědecké činnosti v oboru konstruování výrobních strojů a zařízení, přispěl také k rozvoji konstrukční vědní disciplíny Engineering Design Science.
„V našich kruzích je to pořád poměrně neznámý obor. Termín můžeme přeložit jako konstrukční vědu, ale to má trochu pejorativní nádech,“ zamýšlí se Hosnedl.
Co si tedy pod pojmem Engineering Design Science představit?
Je to obor, který vznikl postupným vývojem. Zpočátku se uplatňovala metoda pokus-omyl, lidé v jednotlivých oborech sbírali zkušenosti a znalosti. V určitém bodě se tyto zobecněné zkušenosti začaly sepisovat a začaly vznikat první směrnice a standardy. Ukázalo se ale, že ani toto nestačí. Já se snažím své studenty učit, že není nic praktičtějšího než dobrá teorie. Teoretizování samo o sobě je nesmysl, ale i prakticismus sám o sobě je špatný. Ideální je proto oba přístupy spojit, i když jsou jako oheň a voda. V našem oboru mluvíme konkrétně o konstruování a systematice. Jedno potřebuje kreativitu, druhé potřebuje dodržovat přírodní zákony. Ale konstruovat podle směrnic, je jako jít po turistických značkách bez mapy. Co se stane, když jedna značka vypadne nebo se chceme podívat ještě někam jinam? Design science je obecný přístup, je to vlastně praktická teorie nebo konstruování v souvislostech. V mapě, kterou jsem zmiňoval, člověk takové souvislosti vidí. Trasa je doporučená, ale v případě, že se najde nějaká lepší, nevyznačená, je dobré ji využít.
Stanislav Hosnedl
|
Na Západočeské univerzitě působíte od roku 1990. Snažíte se tento obor prezentovat i svým studentům?
Už před čtrnácti lety se nám podařilo spustit řadu interdisciplinárních projektů, témat jsme od té doby řešili asi čtyřicet. V rámci výuky řeší studenti z různých fakult projekty pro praxi. Firmy řešení jimi zadaných úkolů v průběhu semestru pravidelně konzultují, na závěr se výsledky pochopitelně vyhodnotí. Spolupracujeme s desítkami firem, mimo jiné i se Škodou Mladá Boleslav. Ve spolupráci s firmou Linet vyvíjeli studenti lůžka pro oddělení ARO. Podíleli se na tom konstruktéři, designéři, zdravotníci i ekonomové. Díky tomu je výsledek úplně jiný, než kdyby lůžka vytvářel jen konstruktér. Ten se, když to zjednoduším, soustředí jen na funkčnost a odolnost. Studentské týmy zpracovávaly také téma elektrovozítek nebo handbiků (kola pro vozíčkáře, pozn. red.). Víte, my nechceme konkurovat praktikům, my se snažíme o propojení praxe a vědy. Pokud chci vykopat studnu, jedna věc je tu práci dobře odvést, ta druhá stěžejní ale je vědět, kde kopat. Dobře vykopaná studna v místě, kde není voda, bude k ničemu.
Jaký pro vás byl v roce 1990 přechod ze Škodovky do akademického prostředí?
Mě to na univerzitu táhlo vždycky, před rokem 1989 jsem tam ale nemohl. Nebyl jsem disident, ale moje stanoviska byla jasná. Jakmile se po revoluci na tehdejší Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni, dnešní Západočeskou univerzitu, vypsal konkurz, přihlásil jsem se. A zřejmě i díky tomu, že potřebovali někoho z praxe, jsem uspěl. Nepopírám ale, že začátky byly tvrdé. Uvědomil jsem si, jak je náročné stát před tabulí dvě tři hodiny v kuse a předávat své znalosti. To je velmi těžké. Studenti navíc nehodnotí to, jak rozumíte celku, ale spíše jednotlivosti.
Zarazilo vás něco v každodenním provozu?
Ve Škodovce se kladl mnohem větší důraz na konečný výstup. Vyváželi jsme do celého světa, tomu jsme se podřizovali. Na univerzitě byla oproti tomu větší svoboda. Na druhou stranu, když mě neměl na přednášce kdo nahradit, přednášel jsem i s horečkou.
Vnímáte, že se za tu dobu vaši studenti proměnili?
Asi ano a myslím, že je to dané i dobou. Přiznám se, že jsem někdy býval zklamaný z nízké odezvy. Ale jak mi radil jeden můj kolega, je třeba se soustředit na ty nadprůměrné, na ty, kteří tvoří špičku Gaussovy křivky.
Co ke strojařině přivedlo vás?
Těžko říct. Svou roli v tom zřejmě sehrál i dědeček, který byl strojvedoucí, ale řemeslně byl velmi zdatný. A řemeslo naučil i mě, dodnes na to vzpomínám. Hodně mě zaujala stavebnice Merkur, na té jsem se naučil také hodně. Tomu vděčím asi za nejvíc. Pochopil jsem principy, ze kterých dodnes těžím.
Co ve své kariéře považujete za největší úspěch? Mimo jiné jste autorem dvou patentů.
Patentů nemám moc, já jsem tíhnul k něčemu, co bude mít výsledek. Ten jeden byl ale hodně zajímavý, šlo o to, jak obrábět hodně složitě orientované plochy na ozubení. Všichni se snažili problém vyřešit natáčením nástroje. A mě napadlo, dodnes si pamatuju, že to bylo, když jsem přecházel ulici na Chodském náměstí, že by se místo nástroje mohl natočit obrobek. Tento patent se používal dalších třicet čtyřicet let. Nevím, jestli bych to bral za největší úspěch, byl to spíš takový kamínek do mozaiky.
