Hra pro jednoho herce, kterou Patrick Dewane na základě dědečkových deníků sám napsal, a se kterou ve Spojených státech amerických slaví velký úspěch, se jmenuje Náhodný hrdina.
Hra je nejen o tom, že Matt Konop zažil mnoho válečných hrůz včetně vylodění na pláži Omaha v Normandii, ale i o tom, že když se někdo dostane do země předků, není vůbec lehké se s tím poprat. Květnové události totiž v životě Matta Konopa znamenaly naprostý zlom.
Začal se s místními přátelit a v Americe pak na něj po návratu chvílemi padal stesk po kraji, ze kterého jeho předkové odešli v roce 1860 za lepším životem.
Hra, kde se Patrick Dewane mění ve svého dědečka a při které většina diváků slzí, bude k vidění 3. května od 20 hodin v plzeňském Depu2015.
Letošek je již sedmý návrat Patricka mezi ty, které měl jeho děda moc rád. „Velmi ho ranil komunistický puč v únoru 1948,“ přiblížil Patrick Dewane.
Co se na Češích líbilo vašemu dědečkovi?
Můj dědeček se zde cítil doma. Čeština byla jeho prvním a rodným jazykem, stejně tak prostředí a kultura, která ho od narození obklopovala. Bylo tolik českých věcí, které miloval - hudba, zahradničení, houbaření, pití piva a vyprávění vtipů - věcí vštípených mu jeho českými prarodiči. Jak vyrůstal v Americe, byl na něj obrovský tlak, aby uspěl jako opravdový Američan. Tady v Čechách mohl snáze uspět a být sám sebou.
Co dědeček říkal komunistickému převratu, který tu v roce 1948 proběhl?
Zlomilo mu to srdce. A v roce 1983, kdy jsme ho pochovali, opustil nás se zlomeným srdcem. Nikdy se s tím nesmířil. Vrátil se sem v roce 1975 a pak znovu v roce 1979, v obou případech sledován komunistickou Státní bezpečností.
Myslíte, že kdyby se tu nechopili moci komunisté, že by se sem vrátil? Nebo by často jezdil?
Po druhé světové válce se jeho český původ stal jeho vášní, posedlostí. Miloval by svobodné cestování po Čechách a Moravě. Já jsem tady jeho očima a ušima, stejně jako on jimi byl svým prarodičům v roce 1945 a v roce 1979. Jeho prarodiče opustili Chodsko, aby se už nikdy nevrátili. Každému, koho znali, řekli tehdy sbohem. Uvědomovali si, že už se nikdy neprojdou po dlažebních kostkách na domažlickém náměstí. Ale o sedmdesát let později, na konci druhé světové války, byl jejich vnuk, kterého učili český jazyk a kulturu, nesen na ramenou po těch stejných dlažebních kostkách jako hrdina, který se vrátil domů. Až do tohoto okamžiku můj dědeček jen snil o tom, že uspěje jako Američan. Pak ho jeho předci přivábili a naplnili jeho sny. A teď vábí mě.
Třicet let po válce váš děda navštívil Česko. Co tu tehdy prožil? Jak na něho tehdejší život v komunistické diktatuře působil? Mluvil o tom?
Když se sem vrátil v roce 1979, zažil přivítání opět jako hrdina. Ale byl velmi opatrný na to, co říká a komu. Dokonce si s sebou vzal dětský penál s Mickey Mousem, aby působil jako trochu zmatený starý muž. Na hraničním přechodu si z něj příslušníci dělali legraci. Neměli tušení, že jim rozumí každé slovo. Předstíral totiž, že rozumí česky velice uboze. To aby předešel podezření ze špionáže. Dědeček byl ostřílený válečný veterán, který přežil vylodění v Normandii, bitvu v Ardenách a pomohl osvobodit Československo. Zkrátka věděl, jak se o sebe postarat na nepřátelském území. Po návratu do Spojených států se v jeho poštovní schránce objevila neoznačená obálka, v níž našel fotokopii knihy zakázané v Československu komunistickým režimem. Kniha popisovala pravdivou roli armády Spojených států během osvobozování Čech, a dokonce obsahovala fotku, na které byl dědeček nesen lidmi na ramenou na domažlickém náměstí. Bylo to pro něj to nejcennější, co měl. Nikdy nezjistil, kdo mu knihu poslal.
Jaký byl váš vztah s dědečkem?
Obdivoval jsem ho. Vždycky jsem se těšil, až ho uvidím, protože byl zábavný. Jedl jídlo, které nikdo jiný nejedl. Zpíval písně, které jsem nikdy předtím neslyšel. Tropil si legraci z ostatních dospělých. Tím, jak hraji představení a stárnu, stále více oceňuji radost, kterou nacházel v jednoduchých věcech, jako byly třeba procházky krajinou. Odlišoval se od všech, které jsem znal, a myslím, že to bylo jeho zvláštním vztahem k předkům. Slýchal jejich příběhy o staré zemi. Vyrůstal v oddělené komunitě v Americe, kde se ale mluvilo česky. A pak osvobozoval vesnice svých prarodičů. Ale když se stal starým mužem, tohle všechno už bylo pryč. Jeho prarodiče už nežili. Komunita, kde vyrůstal, už nemluvila česky. A Češi v jeho staré zemi už neměli svoji svobodu. Tak o tom všem psal. Věděl, že tyhle zkušenosti by s ním zemřely. Zdá se, jako kdyby byl vybrán k tomu, aby o všem vyprávěl. A já tomu rozumím, protože cítím jakousi podobnou vyvolenost k tomu, abych vyprávěl jeho příběh.
Na konci vašeho představení zazní slova - někdy věci přeskočí generaci. Co tím myslíte?
Dědeček měl roztržky se svou ženou i svými sedmi dětmi. Pamatuji si, že na jeho pohřbu jeden z mých strýců s nepřítomným pohledem přehlížel místnost, pak vzdychl a řekl: „Nikdy jsme si nerozuměli.“ Když jsem psal scénář, zavolal jsem jinému strýci a zeptal se ho, jestli je v pořádku, když zmíním ono napětí mezi starým mužem a jeho rodinou. Můj strýc odpověděl: „Pate, musíš říct pravdu.“ Ačkoli měl dědeček potíže vycházet se svými dětmi, neměl potíže vycházet se mnou. Myslel jsem si o něm, že je báječný. A nevnímal jsem problémy zbytku rodiny. Samozřejmě, že je miloval. Ale byl komplikovaný. Se mnou ale komplikovaný vztah neměl. A jeho láska byla čistá.
Procestoval jste Česko? Co se vám zde líbí z památek či přírodních krás?
Je to tady díky bohaté historii a odlišné kultuře tak moc rozdílné od Ameriky. Miluji architekturu i to, jak je příroda propojená se vším. To cítím v Praze i v nejmenší vesnici. Navštívil jsem několik hradů a zámků, lázeňská města, a ta místa jsou tak nádherná. Ale užívám si i jen pohled z okna vlaku a všímám si rybářů podél řek. Je to takové snění přes den, snění o mých předcích a o tom, jaký byl jejich život. A jak moc jiný je můj život v Americe a život mých přátel tady v Čechách. Vaše schopnost vnímat krásu, ať už v květinách, v různých druzích dlažebních kostek vedle sebe, v barevných fasádách domů a tisících dalších malých detailech, mě nutí přemýšlet, jak moc si vaše kultura váží života. Daleko víc než ta naše, která je přehnaně zaneprázdněná. Jako spisovatel mám tendenci všímat si detailů. A tady cítím úžasný dětský údiv ke všem krásným věcem, co vidím.
