„Toto jsou čísla, která stojí za to sledovat. Ještě důležitější je ale dlouhodobý trend. U hospitalizací zaznamenáváme dlouhodobě neustálý růst,“ uvedl přednosta Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Fakultní nemocnice v Plzni a krajský koordinátor intenzivní péče v době covidové Jan Beneš.
Není vidět ani zmírnění růstu poté, co byla nedávno zavedena restriktivní protiepidemická opatření?
Musíme být trpěliví. Restriktivní opatření mají lhůtu 10-14 dní, než se projeví. Do nemocnice se totiž většina pacientů dostává zhruba pátý až desátý den od počátku onemocnění a do intenzivní péče většinou desátý až čtrnáctý den. Takže když se v půlce října zavedla přísná restriktivní opatření, teprve nyní máme první signály poklesu, ale jsou to opravdu jen signály.
Nic úplně pozitivního tedy říci nemůžete?
Čísla hospitalizací bohužel stále rostou a my očekáváme, že ještě nějakou dobu růst budou. Prvních 14 dní v listopadu musí růst, tak to bohužel je kvůli tomu, že jsme zažívali patnáctitisícové nárůsty nakažených denně. Je ale pravda, že nárůsty hospitalizací nejsou již tak prudké. Není to jako před týdnem, ale bohužel stále víc lidí do nemocnice přichází, než nemocnici opustí. Zkrátka počet hospitalizovaných narůstá jak v Plzeňském kraji, tak v České republice.
Zvládneme to? Máme na to kapacitu?
Na to, co se teď děje, kapacitu máme. Ale pokud by čísla měla růst jako před týdnem a pokračovalo by to ještě 14 dnů, nebudeme mít kapacitu na to, abychom mohli poskytovat normální péči a vedle toho covidovou péči.
Na polní nemocnici už se ptát nebudu, protože ta je v Plzeňském kraji asi pasé, když není dostatek zdravotníků, ale zeptám se na možnost použití lázeňských domů.
Do lázní může jít člověk, který do nemocnice přišel s covidem, prošel akutní fází onemocnění a už nevyžaduje akutní hospitalizaci, tedy má teploty, už nepotřebuje kyslík. Ale ještě není ve stavu, aby mohl jít domů, protože je zesláblý, potřebuje, aby mu někdo pomohl s různými věcmi. Vzhledem k tomu, že máme v nemocnicích hlavně pacienty nad 65 let věku, pro tyto nemocné by následná péče určitě význam měla. Proto je snaha, aby lázně pomohly a ministerstvo už s nimi přes národní dispečink intenzivní péče jedná. Lázeňské kapacity ale nejsou úplně veliké. Pomoci mohou odhadem čtvrtině pacientů. Nemocnicím by to ale mohlo pomoci.
V Plzeňském kraji jsou v hledáčku třeba Konstantinovy Lázně?
Ty pro nás nepřipadají v úvahu, protože nemají vhodné podmínky. V úvahu připadají místa v Karlovarském kraji jako Lázně Kynžvart či Mariánské Lázně. Nyní se bavíme o tom, jaké pacienty bychom tam mohli směřovat.
Jak vám pomáhají menší, například krajské nemocnice?
Celou první vlnu covid-19 zvládala fakultní nemocnice bez významného přispění malých nemocnic. Na podzim, když bylo vidět, že to nezvládne, začala se na péči o covidové pacienty podílet i všechna ostatní zdravotnická zařízení v kraji. Nyní nesou významný podíl péče a postupně se na ně přenesla i péče intenzivní. Takže všechny nemocnice poskytují nyní standardní péči o covidové nemocné a nemocnice Klatovy, Domažlice, Mulačova nemocnice i Stod poskytují nyní i covidovou intenzivní péči.
Ředitel Nemocnice Na Bulovce Jan Kvaček v pořadu Otázky Václava Moravce v ČT 25. října řekl, že lékaři z ambulancí nechtějí pomoci nemocnicím. Bylo by to s ohledem na to, že zdravotníci v intenzivní péči jsou hodně přetížení, řešení?
Toto období je pro zdravotníky náročné, hlavně pro nelékařský personál, pro který je kvůli přesčasům ještě horší. Proto kdekoli se najde nějaká pomoc, je žádoucí. Jisté je totiž to, že personálu je v daném okamžiku méně, než kolik bychom ho potřebovali. Když to bude ambulantní internista, je to přesně ten člověk, kterého potřebujeme, pokud to bude ambulantní gynekolog nebo zubař, může také přiložit ruku k dílu a bude výhodou, že je lékař. Na druhou stranu pokud má ambulantní gynekolog otevřenou svoji praxi a pomůže nemocnici tím, že do ní tolik žen nezamíří, i to je forma pomoci. Musíme si uvědomit, že vedle covidu máme na starosti i běžnou péči. Teď je v Plzeňském kraji jedna třetina lůžkové péče obsazena pacienty s covidem, kteří tu normálně nejsou. Je to tedy třetina lůžek, která nám chybějí v péči o pacienty s jinými chorobami. Navíc tato třetina péče vyžaduje mnohem víc personálu - polovinu až dvě třetiny. Zkrátka covid nám odčerpává kapacitu a nemůžeme se tak intenzivně jako dříve starat o lidi s jinými zdravotními problémy, které nejsou tak akutní jako u někoho, kdo má covid a dusí se. Jisté je ale to, že je třeba zátěž rozložit na různé složky zdravotního systému, protože když péče bude na bedrech jen jednoho segmentu, systém zkolabuje.
Slyšela jsem, že v poslední době přibývá těžkých pacientů s covid-19...
Není to o tom, že se najednou začali objevovat těžší pacienti. Je jich vždycky určitá proporce. To znamená, že 5 až 10 procent hospitalizovaných potřebuje jednotku intenzivní péče. Většinou je to deset procent, z toho pět procent umělou plicní ventilaci, někteří z nich dialýzu, někteří přístroj ECMO, což je metoda podpory životních funkcí. Jisté je ale to, že lidí s covidem je teď v kraji v nemocnicích přes 480, zatímco před měsícem jich bylo 200. To znamená, že dvojnásobné množství lidí potřebuje intenzivní péči.
V Praze žije 1,3 milionu lidí a je tam šest velkých fakultních nemocnic a osm malých, v Plzeňském kraji žije 0,6 milionu obyvatel a má jednu velkou fakultní nemocnici a nejméně šest malých. To je přece nepoměr. Pražské nemocnice si stěžují, že mají málo lůžek, přitom my v Plzeňském kraji si musíme vystačit s menší kapacitou. Navíc v Praze se staví polní nemocnice. Dá se to okomentovat?
Dá se na to říci třeba to, že Středočeský kraj, který má zhruba stejný objem populace jako Praha, nemá žádnou fakultní nemocnici nebo Karlovarský kraj má 0,4 milionu a také nemá fakultní nemocnici a stará se o nemocné ve čtyřech menších nemocnicích. Od toho ale máme systém národního dispečinku a vzájemné kooperace krajských koordinátorů, aby tam, kde je péče nedostačující nebo začínají kapacity ubývat, byli pacienti předáni do jiného krajského systému. Nějaká předání už proběhla, nedávno dobře zafungovala ve Zlínském kraji. Nechtěl bych komentovat to, jestli je někde větší a někde menší kapacita.
Mně spíš šlo o to, jestli nás může Praha zachránit, když je tam hodně kapacit?
Když kapacity mít nebudeme a bude potřeba pacienty předat, začneme to dělat podle toho, jak na tom v tom okamžiku bude Praha či České Budějovice nebo třeba Ústí nad Labem. Je to sice reálný odhad situace, že v Praze je více kapacit, proporčně to tam není stejné jako v jiných krajích, ale na otázku, jestli nás Praha zachrání před smrtí covidem, odpovídám, že musíme doufat, že bude fungovat systém přerozdělování.
Někteří odborníci hovoří o tom, že měl být dávno zaveden tvrdší lockdown se zavřením firem, aby klesla čísla nakažených a hospitalizovaných a systém nezkolaboval. Řešíte tento pohled?
Každý má řešit pohled, kterému rozumí. Já jsem nemocniční lékař a krajský koordinátor intenzivní péče a tomu v rámci svých možností rozumím. Ale nejsem odborník na epidemiologii a můj názor není validnější než hlas lidí z Ústavu zdravotnických informací a statistiky. Já nejsem člověk, který na to má poskytovat odpověď, odpovídat má epidemiolog a člověk, který vidí kontext celé republiky včetně ekonomických dopadů. Já se toho záměrně zdržím i proto, že vidím řadu jiných lidí, kteří se k tomu vyslovují. Navíc je to i politické rozhodnutí.
Směřovala jsem k tomu, jestli vy intenzivisté, kteří lidově řečeno potíte krev, si nepřipadáte trochu zneužití?
K pocitům lidí, kteří jsou v první linii a teď takzvaně padají na hubu, říkám, že my žijeme v divné dichotomii. V nemocnici válčíme a jak říkáte, potíme krev, a pak vyjdeme ven a tam narazíme na lidi, kteří tvrdí, že je covid chřipečka a nic se neděje. I když musím říci, že už to naštěstí pomalu ustává a čím dál víc lidí si začíná uvědomovat, že to fakt není chřipečka.
