Co zisk grantu pro festival znamená?
Jsme hlavně rádi, že to takhle dopadlo. Nebylo to tak jednoznačné jako před čtyřmi lety, kdy jsme neměli žádného protivníka. Letos ano, což nás překvapilo. Bereme to jako ocenění naší osmileté práce a zároveň vizí, které do budoucna máme.
O jaké jde konkrétně?
Nechceme dělat nějakou revoluci, s tím jsme do toho ani nešli. Většinu cílů, které jsme nastavili na začátku, jsme, myslím, splnili. Chceme dále stavět na tom, že jsme výkladní skříní českého filmu, uvádět to nejlepší z naší kinematografie. Ta je naštěstí v takovém stavu, že si můžeme vybírat. Festival se už dostal do pozice, kdy s námi filmaři během roku komunikují a své snímky nám nabízí. Díky tomu, že se akce koná na podzim, můžeme pracovat se spoustou filmů, které se během roku účastní mezinárodních festivalů včetně toho v Karlových Varech. Ty pak mohou být uvedeny v Plzni ještě před svou distribuční premiérou.
Chceme se také zaměřovat na objevování nových tváří. O to už se nějakou dobu snažíme a chápeme to jako jeden z důležitých úkolů festivalu. Samozřejmě ale chceme přivážet renomované hvězdy, ale chceme propagovat i mladé tvůrce. To se nám, myslím, povedlo například s režisérem Matějem Chlupáčkem. Dělal pro nás před mnoha lety znělku, uvedl u nás i svůj první film. A letos měl na festivalu jako zahajovací snímek svůj velkofilm Úsvit. Je to tak i u herců, jako jsou Eliška Křenková, Oskar Hes, Jan Nedbal nebo Marek Adamczyk. Ti k nám jezdí už léta a najednou jsou z nich ty velké star, které mají v programu několik filmů.
Dále máme v plánu festival zpřístupnit pro co největší okruh diváků, i co se týče znevýhodněných lidí. Letos se nám osvědčilo kino pro neslyšící, v tom chceme pokračovat. Kino pro vozíčkáře funguje už několik let. Také se chystáme více spolupracovat s dětskými domovy a s azylovými domy. Pro seniory připravujeme projekt s Univerzitou třetího věku ZČU. A více spolupracovat budeme i se školami.
Jaké je postavení Finále mezi českými festivaly a jak je to v porovnání s mezinárodními?
Patříme mezi šest největších festivalů v republice. Založili jsme s nimi Asociaci filmových festivalů. Funguje během celého roku, komunikuje se státní správou, sleduje, jak se bude celý trh vyvíjet. Členové mluví třeba s Asociací producentů v audiovizi. Řeší se problémy, které festivaly mají. Možná před deseti patnácti lety nebylo postavení Finále úplně perfektní, i proto, že český film v té době nebyl v nejlepší kondici. Když jsme s organizací začínali, ozývaly se hlasy, proč vůbec pořádat akci zaměřenou na české filmy. Dnes jsou z lidí, kteří měli takový názor, fanoušci a jezdí k nám každý rok. Ukázalo se, že akce už má své pevné místo.
Co se týče Evropy, nechceme si hrát na to, že budeme v tomto směru nějaký významný festival. Už proto, že se zaměřujeme na český film. Spolupráce s ostatními festivaly ale funguje. Dramaturgové si k nám jezdí vybírat české filmy. Chceme pracovat na tom, aby sem jezdilo stále více lidí z produkce zahraničních festivalů.
Podle čeho se vybírají filmy pro soutěž?
Pro každou soutěžní sekci máme výběrovou komisi. Rozhodnutí je na jejích členech, poslední slovo má však umělecká ředitelka. Hodně se dbá na to, aby filmy nebyly jen artové. Soutěž by měla být pestrá. Vybrané filmy pak posuzuje mezinárodní porota složená ze zahraničních odborníků, což nás odlišuje od ostatních filmových cen. Pohled je vždycky jiný, nezaujatý. Nehrají tu roli zákulisní vazby. Dbáme na to, aby porotci filmy opravdu viděli.
Festival každoročně navštěvují známí herci i režiséři. Jak složité je jejich účast domluvit?
Trh tady není až tak velký, takže tvůrci, kteří rádi jezdí na festivaly, a je jich hodně, o akci už nějakým způsobem ví. Pracujeme s agenturami, které zastupují herce. Když jim vedou kalendáře, poznamenají si termín, kdy se koná Finále. Hodně se nás lidé ptají, proč nedáváme cenu za celoživotní přínos pro kinematografii. Bylo by to jednodušší v tom, že jedna velká hvězda by byla vždycky jistá. My ale nechceme jít touto cestou. Ono to pak někdy vypadá tak, že organizátoři cenu udělují jen proto, aby herec přijel. Tomu se snažíme vyhnout.
Co se domluvy týče, jsou to přece jenom umělci, takže komunikace je složitější. Po vypracování programu vybereme lidi, o které nejvíce stojíme. Náš guest servis s nimi začne komunikovat a zjišťovat jejich časové preference. Samozřejmě každý rok se stane, že do toho někomu přijde důležité natáčení nebo divadlo. Jde o živelný proces, člověk je do poslední chvíle napnutý, jestli vše klapne. Postavení festivalu nahrává tomu, že tvůrci se opravdu snaží přijet. Berou to tak, že se tady uvolní. Sejdou se s ostatními v neformální atmosféře, což většinou v Praze není možné. Nestíhá je bulvár, jsou tady v klidu.
Jak dlouho trvá příprava jednotlivých ročníků?
Je to tak, že hned po konci ročníku se začíná s přípravou nového. Do toho děláme vyúčtování a závěrečné zprávy. Zároveň se hned musí podávat žádosti na granty, které mají uzávěrku většinou v říjnu a v listopadu. Začíná se komunikace s velkými partnery. Řeší se strategické věci. Nemůžeme čekat a měsíc před festivalem se vzpamatovat a začít něco dělat. V loňském roce byla pozice ztížená, protože jsme neměli jistotu, že festival budeme i nadále pořádat.
Můžete prozradit, jaké budou největší taháky příštího ročníku?
Zatím je složité něco říkat. V tuto chvíli máme rozjednáno několik titulů, někteří tvůrci filmů však čekají, jestli se dostanou na zahraniční festivaly. V únoru je Berlinale, v květnu Cannes. U nás pak Karlovy Vary. Často se také stává, že z nejrůznějších důvodů je přeložena premiéra. O největších filmech se rozhoduje až během léta. Je to napínavé do poslední chvíle.
Každý rok Finále láká diváky i na některé předpremiéry. Zvyšuje to prestiž festivalu?
Stoprocentně. Pomáhá nám v tom i podzimní termín. Jeden z nejprestižnějších filmových festivalů, který se koná v Benátkách, se odehrává pár týdnů před Finále. Filmy, které se tam dostanou, pak mají premiéru u nás. To byl třeba případ snímku Hranice režisérky Agnieszky Holland, jeden z nejočekávanějších letošních snímků. Aby podobné snímky získal, musí mít festival renomé. Roli hraje i osobnost programového ředitele nebo v našem případě umělecké ředitelky, kterou je u nás Lenka Trpáková. Dlouhá léta dělala na karlovarském festivalu, je to dramaturgyně, zná spoustu lidí. Pomáhá, když tvůrci věří, že premiéra proběhne dobře. Záleží jim na tom.
Zmínila jste snímek Hranice. Jeho uvedení provázela kontroverze. Je pro festival dobré, když se okolo nějakého filmu strhne podobná mela?
Pokud film vyvolá nějakou diskusi, je to vždy skvělé. Je to ostatně úloha filmu ve společnosti. Samozřejmě, že pro festival je to dobrá reklama, takový film mít v programu. Ale nejsme nějak vyhranění, že bychom podle toho filmy vybírali.
Které filmy měly letos největší úspěch?
Kromě zmíněné Hranice hodně bodoval několikrát vyprodaný dokument o Adamu Ondrovi. Velký zájem byl i o české sci-fi Bod obnovy. Hodně rezonovalo Brutální vedro, především mezi mladými lidmi.
Některé osobnosti festival pravidelně navštěvují, i když zrovna žádný film nepropagují. Kdo k nim patří?
Je to například režisér Šimon Holý, z herců třeba Hanka Vagnerová, Jana Plodková nebo Václav Neužil. Pokud mají jen trochu času, festival si nenechají ujít. Když měli hodně nabitý harmonogram, přijeli alespoň třeba na jeden večer.
Mluvila jste o tom, že český film je na tom momentálně poměrně dobře. Čím to podle vás je?
Zaplať pánbůh se v posledních letech dostává do popředí mladá generace tvůrců. My už jsme to zaznamenali před několika lety u krátkých snímků, které začaly sbírat ceny na světových festivalech. To je případ třeba Dariy Kashcheevy. Už tehdy bylo vidět, že mladá generace je průbojná. Film vnímá jinak. Konečně se to projevilo i na celovečerních hraných i dokumentárních filmech. Nebojí se film brát trochu jinak, točit o netradičních tématech, které vypovídají o pocitech a problémech mladé generace. To platí třeba o filmu Brutální vedro. Úsvit Matěje Chlupáčka zase přinesl univerzální téma, které není jen pro české prostředí a může fungovat i v zahraničí.
Mladí režiséři se jinak dívají i na vizuální stránku. Je to generace, která se nebojí vyrazit do světa. Když si vezmeme soutěžní sekce, tak jsou tam často právě filmy mladých tvůrců. Vůbec nechceme upírat záslužnou činnost starší generaci, to ani náhodou, ale jsme rádi, že tady máme mladé tvůrce, kteří o sobě budou dávat vědět. Jejich tvorba je pestřejší, i co se týče žánrů. Vybírají si i takové, které tady dlouho chyběli. Nebojí se prostě jít do věcí, které nebyly u nás běžné. Roli hraje i podpora, která jde na natáčení ze státní správy. Tenhle koktejl vytvořil novou českou vlnu.
Spolupracujete také s Regionální filmovou kanceláří Plzeňského kraje?
My jsme stáli u jejího zrodu. Hodně jsme se snažili, aby tady fungovala. V ostatních krajích už ji měli dříve. Pustili jsme se do toho ale s velkou vervou, musím pochválit i dobrý přístup od kraje. Vznikl fond, který dává dotace filmům natáčeným v regionu. Finanční prostředky se každý rok navyšují. Filmaři to vnímají a velmi rádi se vracejí. Peníze jsou poměrně pádný argument pro to, aby si vybrali náš region. Máme výhodu, že se ve filmovém prostředí pohybujeme během celého roku, víme, co tvůrci potřebují. Přehled v oboru je důležitý. Štáby si chválí, že jim kancelář pomáhá v komunikaci se samosprávou a lokálními partnery, hledá jim filmové lokace. Chceme v tom pokračovat. Filmů, které tady vznikají, přibývá. Region má co nabídnout. V oblibě jsou třeba Loosovy interiéry, industriální památky, barokní kláštery. Dostupnost z Prahy je navíc velmi dobrá.
Stále populárnější je filmová turistika, kdy lidé jezdí po místech, kde se nějaké snímky natáčely. Funguje to i v Plzeňském kraji?
Určitě. A ještě to zřejmě zafunguje i díky projektům, jako je například Král Šumavy. Když v Kašperských Horách pořádáme festival, vždycky tam někdo i po těch letech zmíní seriál Policie Modrava, který tam vznikal. A velkým fenoménem je samozřejmě pohádka Tři oříšky pro Popelku, která se odehrávala i na hradě Švihov.
Jak těžké je v dnešní době hledat partnery, kteří festival podpoří?
Celkový rozpočet pro každý ročník je kolem 11 milionů korun. Máme čtyřletý grant od města, což je skvělé. Je to takový základ. Další prostředky poskytují ministerstvo kultury, Plzeňský kraj, Fond kinematografie. Jsme akce, která si je schopna najít partnery. Nebylo to tak vždycky. Když jsme festival přebírali, měl partnery, kteří dávali značné peníze. Jenže po roce 2015 některé firmy s podporou přestaly. Byli jsme ve složité pozici, první roky nebyly jednoduché. V devadesátých letech dávaly velké firmy částky v řádech vyšších statisíců, teď už to tak není. Musíme rozpočet skládat z více zdrojů. Máme několik desítek partnerů. I když je finanční krize, necítíme zatím nějaký jejich odliv. Festival je však momentálně na nějaké hraně. Máme vize, ale s touto částkou si nemůžeme dovolit nějaký velký skok.
A o jaké vize jde konkrétně?
Chtěli bychom rozšířit prostory a technicky je zkvalitnit. V Plzni chybí klasické kino, nechceme se přesunout do multikina. Filmaři vyžadují, aby byly projekce co nejkvalitnější. My jim chceme vyhovět, je to ale finančně náročné. Rádi bychom také více posílili propagaci v Praze a po celé České republice, to by byla velká investice.
