Inscenaci nastudoval režisér Adam Doležal. Litviněnka otráveného dvojicí ruských agentů hraje Vladimír Pokorný, jeho ženu Marinu ztvární Zuzana Ščerbová. Do důležité role nejprve ředitele Federální služby bezpečnosti, a pak prezidenta ruské federace Vladimira Putina byl obsazen Michal Štěrba.
Hra podle knihy novináře Luka Hardinga měla světovou premiéru před čtyřmi lety v Londýně a autorka za ni získala Cenu kritiků za nejlepší britskou hru roku a nominaci na Cenu Laurence Oliviera.
Dílo se zabývá skutečným příběhem člověka, který vystoupil proti nespravedlnostem režimu ve své původní vlasti, byl donucen s rodinou emigrovat a jeho život byl ukončen dvojicí ruských agentů, kteří ho otrávili radioaktivním poloniem. Jed však nebyl správně použit a Litviněnko umíral přes tři týdny.
Událost se odehrála v listopadu roku 2006 v Londýně – tehdy svět obletěla dnes už ikonická fotografie muže zničeného účinkem jedu v nemocniční posteli. Marina Litviněnková se ve hře k tehdejším událostem vrací a v době postfaktické pátrá po pravdě.
Detektivka, love story, fraška i groteska
„Příliš drahý jed není čisté dokudrama, je to hra, která se dynamicky pohybuje jak v různých časových rovinách, tak i v různých žánrech – od detektivky, politické hry přes thriller, love story, frašku až po grotesku,“ komentuje dílo dramaturg Zdeněk Janál, podle jehož slov autorka Lucy Prebble váhala, jestli samotného Putina zobrazí ve hře. „Nechtěla přispívat k jeho mytologizaci, ani mu dělat negativní reklamu. Nakonec se ale bez něj jakožto symbolu zla a rozehrávače všeho tehdejšího dění neobešla,“ dodal.
„První, čím mě hra trkla do nosu, je její specifická práce s divákem. Postavy se obracejí přímo do publika a jedna konkrétní se snaží publikem manipulovat a vnutit mu svoji verzi vyprávěného příběhu, přičemž záměrně narušuje dění na jevišti,“ upozorňuje režisér Adam Doležal, pro kterého je to po Čarodějkách ze Salemu a Králičí noře třetí setkání s plzeňským činoherním souborem.
Na jevišti se vystřídá 22 herců ve více než 60 rolích a v nepočítaně prostředích. Inscenovat hru na malé scéně proto byla velká výzva pro scénografa i režiséra.
„Malá scéna celkovému vyznění sluší, ale bylo nutné vymyslet takový divadelní princip, který nám to všechno umožní. Odrazili jsme se od kabaretního vyznění předlohy a vytvořili ambivalentní prostor, který nám dovoluje hrát celý kus jako divadlo na divadle (v souznění s předlohou spíše jako divadlo na divadle, na divadle a v divadle). Vím, že to zní složitě, ale věřím, že ve výsledku to tak působit nebude. Ovšem logistická práce byla v tomto případě náročnější, než bývá obvykle.“ říká Adam Doležal.
