Báru vychovával hlavně otec. Matku viděla nepravidelně. „Vždycky na pár měsíců zdrhla. Pak se zase objevila a nějakou dobu byla v pohodě. Tak to šlo pořád dokola. Bála jsem se o ni. Když se vrátila, ležela jsem s ní v posteli a držela ji za ruku,“ líčila.
Rodiče se později rozvedli. Vzájemné spory se totiž stále zostřovaly. Někdy při nich šlo dokonce o život.
„Táta je cholerik. Dal třeba mámě na hlavu polštář a začal ji dusit. Odstrkávala jsem ho, aby se nic nestalo,“ pokračovala. Jindy zase Bářinu starší sestru otec vyhodil, a tak obě nocovaly v parku.
„Občas mi dal táta přes zadek. Jednou to ale přehnal, protože na mě vzal pásek. Slyšeli to sousedi, kteří zavolali policii a sociálku. Skončila jsem v diagnostickém ústavu,“ popsala.
Z něj pak na vlastní žádost přešla do dětského domova v Plané. „Bylo to tam fajn. Úplně jiné než doma. Cítila jsem větší volnost. Jezdili jsme na výlety, k moři. Mohla jsem si s někým popovídat, když jsem potřebovala,“ řekla.
Za všechno můžeš ty, vyčítal Báře její otec
Se sestrou zůstávala Bára v kontaktu, navštěvovaly se. S otcem se vídala méně. „Vyčítal mi, že jsem odešla a že za všechno můžu já,“ dodala.
V devatenácti letech se Bára vyučila kadeřnicí. Za několik měsíců poté porodila dceru Ellen. V zařízení na Tachovsku setrvala.
„Nabídli mi, že můžu ještě zůstat. S partnerem to nevyšlo. Nechtěla jsem být na miminko úplně sama. Spoustu lidí mi vyčítalo, že se o něj nedokážu postarat. Asi to bude znít hloupě, ale já jsem ještě nebyla úplně připravená v situaci obstát bez pomoci,“ přiznala.
Před rokem a půl nastal podle Báry správný čas se zcela osamostatnit. Přestěhovala se do Plzně, kde získala sociální bydlení.
„Nastaly chvilky, kdy to bylo finančně i psychicky těžké, ale ustála jsem je. O to se snažím pořád. Při odchodu jsem věděla, že to musím zvládnout a udržet se. Jinak bych neměla kam jít. Samozřejmě jsem se mohla obrátit na dětský domov, jsou v něm skvělí lidé. Ale je to jiné, než když opouštíte funkční rodinu, kde máte napořád zázemí,“ porovnala.
Odejít z děcáku a postavit se na vlastní nohy není snadné
Zatím chodí Bára na brigády. Až jí skončí mateřská, chce získat dobrou práci, aby zabezpečila svou dceru. „Ráda bych pro Ellenku našla tatínka. Vybírám ale hodně pečlivě,“ prozradila Plzeňanka, která se zúčastnila natáčení dokumentu Dospělým ze dne na den.
Snímek ukazuje, jak těžké může být pro kluky a holky z dětských domovů postavit se na vlastní nohy. Někteří aktéři filmu skončili na ulici, drogách či se živili prostitucí.
„Chtěla jsem ukázat, že existují i dobré příklady,“ uzavřela Bára. Za dílem stojí organizace Mimo domov. Její zástupci jezdí především do dětských domovů, diagnostických a výchovných ústavů.
„Je skvělé, že se na nás nebo Barču, která se některých projekcí také účastní, mladí potom obracejí. My je pak můžeme podpořit, případně odkázat na fungující organizaci v daném kraji,“ uvedla koordinátorka tour a produkční Martina Prášilová.
