Plzeňan přijel z Indie na motorce, přes Pákistán měl ozbrojenou eskortu

  • 8
Kolegové z práce na něj vypisovali sázky. Většina prý tipovala, že se plzeňskému ajťákovi Ondřeji Kuntemu jeho cestovatelský plán nezdaří. Chtěl totiž na kultovní motorce Royal Enfield koupené v Indii dojet z této země přes Pákistán, Írán či Turecko zpět domů. Tedy přes hranice zemí, které jsou opakovaně ve válečném stavu.

Nakonec se to plzeňskému ajťákovi, cestovateli a náruživému fotografovi podařilo. Zádrhelem byla pouze indická byrokracie, kvůli které musel zaměstnavatele žádat o dvouměsíční prodloužení cesty v podobě neplaceného volna. Veškeré strázně, které zakusil, se mu prý však bohatě vykompenzovaly. Na cestě totiž potkal stovky lidí, z nichž se stali dobří přátelé.

„Posledním člověkem, který na indickém Royal Enfieldu dojel do Česka, je Milan Pecl, jenž bydlí ve Šlovicích a absolvoval cestu v roce 2008. Od té doby, tedy 15 let, nikdo,“ začal Ondřej Kunte vyprávění, které by vydalo na tlustý cestopis.

Dva Brňáci se o cestovatelský majstrštyk prý pokusili v roce 2014, ale ti byli donuceni naložit motorky v Pákistánu do vlaku a celou zemi projeli ve vagonu. Na konci minulého roku zkoušel motorkářské dobrodružství jeden Ostravák, toho ovšem do Pákistánu nepustili vůbec.

Nápad vznikl na studijním pobytu

„Měsíc přede mnou se o to pokoušela parta Slováků kolem Marka Slobodníka, který jezdí po světě s výpravami cestovatele a milovníka trabantů Dana Přibáně. Jeli na dieselových enfieldech. Varovali mě, ať to ani nezkouším, protože oni museli motorky poslat z Indie do Saúdské Arábie a na Slovensko dojeli odtud. Měl jsem tedy velkou motivaci a jako prvnímu se mi to za 15 let povedlo,“ raduje se Ondřej Kunte, který na cestu vyrazil letos 15. dubna a domů se vrátil na konci července.

Cestovatelský nápad prý vznikl v roce 2017, kdy Kunte studoval na vysoké škole kybernetiku a robotiku a do Indie odjel s kamarádem na necelý půlrok na studijní pobyt. „Trávili jsme čas v laboratoři, ale když bylo výzkumu dost, hodili jsme bágl na záda, půjčili jsme si motorky Royal Enfield, které jsou v Indii k mání za velmi přijatelné peníze, a vyrazili jsme. Nejen Indii, ale právě i legendární motorky, které byly vymyšlené v Anglii, ale už se vyrábějí jen v Indii, jsme si zamilovali. Proto jsme si s kamarádem naplánovali, že se do Indie musíme vrátit,“ vypráví.

A pak už byl jen krůček k nápadu koupit motorky Royal Enfield, což je vůbec nejstarší existující výrobce motocyklů, a dojet na nich domů. V roce 2021 tedy oba přátelé koupili na dálku dva stroje o objemu motoru 350 kubických centimetrů, které na ně u indických kamarádů čekaly. Hodily se v době covidu, kdy je oba muži vyzvedli a po Indii ujeli na šest tisíc kilometrů. Tehdy projeli s mohutnými stroji, o kterých Kunte mluví jako o poctivém kusu železa, třeba část pohoří Himálaj.

Víza do Indie, Pákistánu a Íránu

Pak motorky zaparkovali ve státě Gudžarát ve střední Indii a spolehlivé stroje tam na ně čekaly až do letošního roku. Výlet prý znamenal dva roky příprav, které byly v posledních šesti měsících dost intenzivní. „Znamenalo to hodně moc papírování, protože na cestě jsou tři vízové země. Vedle Indie je to Pákistán a Írán,“ vypráví Kunte, který nakonec vyrazil na výlet sám.

Papírování v Česku prý však nebylo nic proti byrokracii indické. „S tou se prý klasický turista nesetká, ale já jsem potřeboval vyřešit fakt, že jsem byl vlastníkem motorky, ale nebyla na mě registrovaná. Kdybych věděl, jak složité to bude, a že tím strávím dva měsíce, nešel bych do toho,“ říká cestovatel.

Člověk si totiž musí zaplatit agenta, který s procesem pomáhá. I kvůli základní operaci, jakou je propadnutí občanky, si prý Ind musí najmout pomocníka, tomu zaplatí provizi, která obsahuje i úplatky pro úředníky. „V Česku nadáváme na naši byrokracii, ale tam si člověk začne říkat, že jsme úplně úžasní,“ vypráví.

Alfou a omegou celého výletu bylo, jestli se povede z Indie vstoupit na motorce do Pákistánu. „Já jsem ale přes administrativu proplul a najednou jsem byl v Pákistánu. Dva měsíce jsem totiž perfektně znal postup, takže všechny papíry, které požadovali, jsem mohl předložit,“ vzpomíná Kunte, který měl za sebou kvůli povolovacím procesům i telefonát s předsedou dopravního inspektorátu celé Indie.

Nejhorší prý byla cesta podél afghánských hranic v oblasti Balúčistánu, která je nejnebezpečnější částí Pákistánu. Třeba v roce 2013 tam unesli dvě Češky. Proto se podle Kunteho pákistánská vláda snaží chránit turisty a přiděluje jim eskortu. „Přede mnou tedy jel pickup nebo motorka a na něm seděl ozbrojený doprovod,“ vzpomíná Kunte. Je to však prý hodně nepříjemné.

Írán bohatý na krásy přírody a památky

„Chtěl jsem si projít město Quetta, což je hlavní město Balúčistánu, které je krásné, lidé jsou tam skvělí, ochotní, milí, pohostinní, ale protože nebyla volná eskorta, musel jsem zůstat v hotelu,“ vypráví cestovatel.

Všechny problémy však prý zmizely příjezdem do Íránu. „Tam třeba dojedete k benzínové stanici, ihned se s vámi lidé baví. Jenom se zmíníte, že ten večer si postavíte stan, a oni odpoví, že je nemyslitelné spát venku a pozvou vás domů,“ vypráví Kunte. Za půl hodiny už prý seděl v parku, kouřil s místními vodní dýmku a popíjel domácí datlovici.

„V Íránu jedete krajinou a myslíte si, že okolní hory jsou namalované. Nebyl jsem v zemi, která by byla takto bohatá na krásy přírody, památky. Každých sto kilometrů narazíte na památku, která je na seznamu UNESCO. Je to asi 26 míst, což snad žádná jiná země nemá a není se co divit, když Persie byla kolébkou civilizace,“ popsal cestovatel, který stačil navštívit jen menší část těchto památek.

Příkladem byl Šíráz, jehož historie spadá do 9. a 10. století, kdy byl na čas hlavním městem Persie. Neopomněl prý navštívit ani Persepolis, metropoli někdejší Perské říše.

Írán na Kunteho působil jako velmi moderní, prosperující a vyspělá země, která trpí svojí vládou. „Bavil jsem se o tom s místními a názor až na výjimky měli stejný. Byli zhnusení vládou a režimem, který jim vnucuje silně náboženský způsob života, k čemuž nejsou jako Peršané uzpůsobení,“ vypráví Kunte, který do země přijel už v době, kdy pominuly milionové demonstrace, kdy lidé protestovali proti vraždě studentky místní, takzvanou morální policií.

Obrněné transportéry

Írán byl podle Kunteho také nejlevnější. „Člověk ale musí mít hotovost, protože země není kvůli sankcím připojená k mezinárodnímu bankovnímu systému. S 200 dolary jsem tam žil několik týdnů. Kdyby tam jel člověk autem, natankuje 75 litrů nafty a zaplatí 10 korun,“ vypráví. Je to podle cestovatele dáno právě tím, že místní vláda přivedla zemi do situace, kdy íránský ríjál velmi oslabil.

Pak Kunte zamířil do tureckého Kurdistánu. „Viděl jsem nádhernou přírodu, skvělé lidi, ale na první pohled je vidět, že turečtí Kurdové to tam nemají jednoduché. Za celou cestu totiž neviděl tolik armádního personálu. Neustále jsem totiž potkával třeba obrněné transportéry,“ vzpomíná Kunte, na jehož motorce vlála celou cestu česká vlajka a vlajka země, kterou projížděl.

Výjimkou bylo Turecko, kde ho prý celník upozornil, že turecká vlajka nemůže být takto nízko. Cestovatel ji měl umístěnou na rámu vedle motoru. Vyměnil ji tedy nakonec za indickou.