Přestože je šestasedmdesátiletá Anna Srbová po těžké operaci páteře odkázaná na francouzské hole, stále se snaží pomáhat lidem, kteří jsou v nouzi. Když už se nemůže starat o bezdomovce, dělá babičku nejmenším v Domově svaté Zdislavy pro matky s dětmi, k vidění je i v klášteře dominikánů na Jiráskově náměstí v Plzni, kde hraje na varhany.
„Teď už neběhám, jen se courám, takže jsem vlastně taková coura, ale i to patří k životu,“ říká se smíchem Anna Srbová, která sice nerada odpočívá, ale dnes už je přesvědčená o tom, že když si tělo řekne, člověk to musí přijmout.
„Stárnout znamená zvažovat, co je podstatné, co je důležité a co má nějaký dopad pro věčnost,“ je přesvědčena žena, která tři měsíce ležela na posteli a nemohla ani přeložit nohu přes nohu.
„Říkali, že budu muset podstoupit operaci páteře s prognózou padesát na padesát. Vypadalo to strašně, ale Pán Bůh dal,“ vzpomíná. V těchto nejtěžších chvílích prý ocenila jednu maminčinu radu. „Říkala, že daleko snazší je sloužit, než pomoc přijímat a že by člověk měl nechat každého udělat dobrý skutek. Tak jsem přijala pomoc. Pomohly charitní sestry, pomohla rehabilitace. Pomohlo i to, že jsem se okamžitě mohla přestěhovat do chráněného bydlení Diecézní charity. To byl pro mě obrovský dar,“ svěřuje se Anna Srbová, která když sloužila ostatním, nikdy nepřemýšlela o tom, co bude dělat, až nebude moci.
„Najednou spadla klec a ani v nejbujnějších představách jsem si nedovedla představit, jak to Pán Bůh za mě vyřeší,“ popisuje paní Anna. To, co prožila, je prý nesdělitelné. „Najednou přehodnotíte velkou spoustu věcí. Já jsem třeba 52 let kouřila a pak se to zlomilo a já jsem už dva a půl roku neměla cigaretu v ruce. Přitom jsem si myslela, že to v životě nemůžu dokázat,“ poznamenává žena, které v roce 2008 udělil papež Benedikt XVI. za práci v charitě Řád svatého Silvestra.
„Jsem strašně šťastná,“ zní jednoznačná odpověď Anny Srbové na otázku, zda je spokojená. „Člověk musí být vděčný za to, co má,“ říká s úsměvem.
Práce s vězni je obohacující i zvláštní
Dopisuje si i s vězni z nápravného zařízení Bory. Práce s nimi je podle ní obohacující i zvláštní. „Učí vás to určité pokoře a tomu, že si nemůžete myslet, že někoho předěláte, že se člověk nedostane do vězení znovu. Musíte vnímat lidskou křehkost a být si vědom toho, že je třeba Bohu děkovat za to, kde jste se narodili,“ konstatuje žena, která pochází z rodiny, kde se uznávaly křesťanské normy.
Práce s vězni jí prý dala i trpkou zkušenost. Deset let totiž pomáhala ženě, která ji nakonec okradla. „Strašně vás to zasáhne, zlomí, ale musí se s tím počítat, protože v lidech to je. Nezměnili se, byli takoví před Kristem a budou takoví i po něm,“ komentuje životní zkušenost.
Člověk si ale podle ní musí uvědomit, že ani on sám není bez chyby a že je dobré neodsuzovat. „Protože když já nebudu soudit, mohu doufat v Boží milosrdenství,“ věří žena.
Bez pomoci druhých by svět jen těžko přežil
Ta byla pověstná tím, že vždy věděla, kam je třeba donést dárky pro potřebné, jak jsou na tom plzeňští bezdomovci nebo kolik jich přišlo přenocovat do charitního domečku. „Dodnes se mi lidé smějí, že velení by mi šlo i z postele,“ připomíná Anna Srbová, která si přesvědčení o nutnosti pomáhat druhým přinesla ještě z doby minulého režimu.
„Za totality, kdy charita nemohla v dnešní podobě existovat, fungovala v Plzni mezi křesťany charita v uvozovkách. Zjišťovalo se, kdo co potřebuje, kdo co může nabídnout a tímto způsobem jsme se snažili pomáhat jeden druhému,“ uzavírá žena, která ví, že bez pomoci druhým by svět jen těžko přežil.
