Je mu 41 let a žije se svou ženou a dvěma malými dětmi v Kladině, místní části města Sezemice na Pardubicku. Po maturitě na pardubickém sportovním gymnáziu pokračoval ve studiu na tamní vyšší odborné škole elektrotechnické, a protože v sobě objevil touhu programovat, stal se programátorem.
„Ale postupem času jsem hned v prvním zaměstnání začal cítit, že to byl krok vedle - akorát jsem nevěděl, který je ten správný krok. Ale zároveň jsem si říkal, že nic jiného neumím,“ říká Jaroslav Vozáb.
K jeho pochybnostem o smyslu práce přispíval dojem, že softwarové firmy vytvářejí většinou něco, co podle něj nikdo v podstatě nepotřebuje. A že potřebují spíše šikovné obchodníky vzbuzující u zákazníků dojem, že se bez těchto výrobků neobejdou.
Na změnu se začal připravovat před pěti lety ještě jako programátor, jenom netušil, jaká nakonec bude.
„Snažil jsem se za tu dobu poznat sám sebe - nešlo mně jen o to, najít jiné zaměstnání, ale zároveň najít hodnoty, které jsou pro mě důležité. Za dvouletého rozhodování jsem poznával, jaké jsou moje skutečné názory. Když jsem přišel na to, že podstata lidského života, anebo aspoň mého, je cítit se dobře a být šťasten, najednou mi přišlo, že mám být malířem pokojů,“ řekl Jaroslav Vozáb.
Své city není zvyklý skrývat, proto má obdobné vyznání i na svém webu. „Miluji svoji práci. Zjistil jsem, že člověk může dělat opravdu dobře jenom to, do čeho vloží svoje srdce,“ dává malíř interiérů na vědomí všem, že má svou práci opravdu rád.
Po zkušenostech s některými řemeslníky začal malovat sám
K tomuto povolání ho nasměrovala i stavba vlastního rodinného domu. Část prací si sám provedl poté, co si jejich postup nejdříve nastudoval na internetu, na jiné si pozval řemeslníky. A po zkušenostech s některými si pak řekl, že si je měl udělat raději sám a že když se oni svou manuální prací uživí, tak on určitě taky. A po zásadním rozhodnutí pro živnost malíře pokojů se hned podivil, jak rychle zakázky přicházejí.
„Až jsem byl překvapený. Ne proto, že bych byl výjimečný, ale obecně platí, že malíři a podobní řemeslníci mají práce tolik, že není divné, když jí mám tolik i já,“ říká.
Brzo si získal jméno tím, že se nebojí náročnějších technik, proto jsou jeho zákazníci ochotni počkat si právě na jeho vymalování třeba i přes čtvrt roku po objednání.
„Často se stane, že mi lidé pošlou fotku nějaké stěny z internetu a řeknou, že by chtěli udělat něco podobného. Jsou to relativně drahé věci, takže se přijdu podívat, dolaďujeme se zákazníkem jeho představy, udělám dva tři vzorky stěrky na sololitové desce. Mě to hodně baví, napadají mě věci, které jsem nikde neviděl, nikdo je nedělal. Když mě napadne, co by se dalo udělat, zalezu do garáže, udělám pět vzorků, tři z nich vyhodím, dva třeba jsou pěkné,“ uvádí.
Vzhled často změní až finální vrstva
Řemeslník je zvyklý na střídání technik, od jednoduchých po ty nejnáročnější se speciálními strukturami, imitacemi kůže, kamene či kovu.
„Jejich kouzlo spočívá v tom, že se skládají z více vrstev, takže třeba po pěti dnech práce stále není vidět, že by to k něčemu spělo a poslední vrstva to úplně změní do finální podoby. Příklad - jedna moje zákaznice ráno odcházela do práce a bylo to takové nijaké, ale když přijela odpoledne domů a spatřila stěnu, začala juchat,“ říká malíř interiérů.
Podle něj vyžadují některé techniky, jako třeba benátský štuk, až deset návratů na jedno místo. Po penetraci následují dvě vrstvy akrylátové stěrky, další penetrace, tři vrstvy vlastního benátského štuku, který se pak opatřuje voskem, jenž se ještě může rozleštit. Pokud dostane jako zadání kresbu, využije své schopnosti „ajťáka“ a vytvoří si v počítači šablonu, kterou poté nechá vytisknout ve formátu jedna ku jedné, nalepí na stěnu a pracuje podle ní. Nevyhýbá se ani práci tapetáře.
„Když jsem se rozhodl pro malování, řekl jsem si, že to budu dělat tak, jak bych to chtěl jako zákazník. Snažím se nespěchat, nedávat najevo, že už mám být někde jinde, věnuji lidem dost času při vybírání motivů ze vzorníku, při zaměření a domlouvání jejich představy. Pomáhám vybrat kombinace a dávám si s tím na čas - je to jeden z důvodů, proč lidi počkají i delší dobu. Na začátku práce všechno s pomocníkem zakryjeme a po jejím skončení po sobě kompletně uklidíme, takže místnost vypadá, jako kdybychom tam nebyli kromě toho, že je vymalováno. Kdybych se zachoval jinak, všechno lidem zaplácal a odešel, to bych ani nemusel dělat, bylo by to v rozporu s tím, co jsem chtěl. Tedy aby za mnou zůstalo něco hezkého a jedinou stopou po naší přítomnosti zůstala dobře odvedená práce,“ dodal Jaroslav Vozáb.
