Diktát "biologické medicíny" bohužel platí stále. Viz způsob řešení covidu: Zákaz návštěv seniorů a obyvatelstvo strašit, strašit a strašit... A ještě co nejvíce stresovat nesmyslnými zákazy. Že právě psychika hraje v odolnosti proti infekci důležitou roli, jak připomíná paní Kovářová, nikomu z vládních covidových „odborníků“ nepřišlo vůbec na mysl stejně jako tehdy za komunistů. To taky nejlépe ukazuje jejich skutečnou odbornost... Snad tedy alespoň v těch léčebnách se podmínky zlepšily. Kdybych dal na rady covidových „odborníků“ a mamku přestal navštěvovat, asi by už nežila...

Ano, je to smutné a ty zážitky byly pro mnohé děsivé, ale jsou to již desítky let. Dnes je jiná doba, dnes je kapitalismus se vším všudy a brzo bude rozhodující přežít. Bude to doba, kdy traumata tohoto typu už nebudou nikoho zajímat. Budeme mít nová. A za padesát let si to ti, co přežijí, taky budou moci přečíst.

Jako dítě jsem Košumberku strávil skoro dva roky. V době, kdy se tam ještě léčila tuberkulóza. Byl to takovej dětskej koncentrák s léčebným programem, proti kterému byla vojna procházka růžovou zahradou.

Nikdy nezapomenu na první povolenou návštěvu rodičů - po půl roce. Už dlouho předtím nám sestry hrozily, že k nám rodiče nepustí a vydíraly nás tím.

V ten den nás nechaly ráno nastoupit venku u zdi - dlouhá řada dětí čelem ke zdi, jako by čekali na popravu - za námi sestry s nezbytným peškem v ruce a kdo otočil hlavu, už jí měl. Pak začali chodit rodiče. Sestry vyvolaly jméno a šťastlivec mohl odběhnout. Řada dětí se zkracovala. Bylo poledne a u zdi jsme už stáli jenom dva. Já a jedna holčička. Když sestra vyvolal její jméno, spustil jsem takovej řev, že její rodiče umluvili sestry a vzali mě s sebou. Usadili se vedle pískoviště a tak jsem si dělal bábovičky. Najednou jsem zvedl hlavu a v dálce po cestě vidím přicházet rodiče. Vyskočil jsem a utíkal a utíkal...

Naši to měli daleko. Ujel jim přípoj, pak autobus a nakonec dojeli taxíkem.

Myslím, že kdo přežil Košumberk, přežil už všechno. Alespoň já jsem se už všude, kde jsem se potom ocitnul, cítil docela dobře. Na vojně, i v uranových dolech. Ale tu dlouhou řadu dětí, hledících do zdi, vidím dodnes...

no pane jo, tomu se z pohledu dnešních dnů sotva věří... nebo spíš věřit ani nechce

O tom i natočil Forman film Přelet nad kukaččím hnízdem.

Velmi zajímavý rozhovor!

V pěti letech, na začátku roku 1967, jsem prožila dva měsíce po Novém roce v léčebně Božena v Lipové v Jeseníkách. Taky bez jediné návštěvy. Byla jsem zvídavé dítě, a tak mě předtím rodiče naučili číst a psát aspoň tiskacími písmeny, abychom si mohli psát dopisy.

Co se týká režimu v léčebně, tak to byl děs a některé zážitky se mi občas vynoří i dnes.

Jeden za všechny: Nás nejmladší nechala jednou denně sestra nastoupit do řady a nahlas nám četla dopisy od příbuzných. Samozřejmě za posmívání ostatních dětí, když někomu rodiče napsali nějaké důvěrné něžnosti. Tehdy jsem sestru vytočila do bílého žáru, protože když na mě poprvé přišla řada, přišla jsem k ní, vytrhla jí dopis z ruky a řekla, že si ho přečtu sama. Drapla mě a zatáhla k vrchní sestře stěžovat si na moji drzost. Vrchní sestra mi dala dopis, ať ukážu, jak ho přečtu. Tak jsem ho přečetla a to malé osobní vítězství z jejich výrazu si pamatuju dodnes. :-)

Rodiče postižených dětí lituju.

Vždy je těžké být někde bez rodičů. Někdy je ale problematické zda dítě na třeba měsíčním pobytu 2krát navštívit nebo ne. Hodně malé dítě třeba tříleté nemusí opakované odjezdy rodičů snášet. Nám jednou zakázali po jedné srdceryvné návštěvě syna po operaci další návštěvu.

Ale dlouhodobý pobyt bez rodičů si nedovedu představit.

Jako malá jsem byla na dva měsíce v lázních v Luhačovicích a takový zážitek bych tedy svým dětem nepřála..takhle nějak si představuji "pasťák".

Když sem byl malý, tak mi naši říkali- Seď rovně, nebo skončíš v Košumberku :)