„Situace se starými odrůdami je u nás zřejmě nejhorší v Evropě. Zatímco v mnoha zemích se podařilo zachovat kontinuitu v jejich pěstování, u nás kdysi byla snaha je zcela odstranit,“ říká Dovala.
Býváte řazen mezi takzvané potulné sadaře. Co si pod tím má člověk představit?
Já o sobě říkám, že jsem pomolog na volné noze, který se zabývá starými odrůdami a extenzivním ovocnářstvím. Hodně dělám průzkumy v krajině, hledám staré stromy a snažím se ty odrůdy určit. A když je nedokážu určit a jsou něčím zajímavé, tak z nich většinou vezmu v zimě rouby a snažím se je naštěpit na nějakou semennou podnož a posléze někam vysadit. Je to jednoduchý způsob, jak takovou odrůdu zachránit pro příští generaci.
Takže to je potulné sadařství?
Se starými odrůdami souvisejí logicky také staré ovocné stromy, takže jsem se za ty roky specializoval na jejich ošetřování. Ovocnářství má sice staletí dlouhou historii, ale většinou se v ní nepočítalo, že by se omlazovaly 50 či více roků staré stromy. Co bylo starší, to se většinou moc neřešilo. Buď se to nechalo na samovývoj, nebo se to vykácelo. Takže málokdo má zkušenosti s jejich ošetřováním, je to oblast, kde lze těžko hledat obecný návod. Spíše je třeba se nad každým stromem zamyslet a hledat vhodné řešení.
Co je na starých odrůdách tak zajímavého? Je to třeba jejich rozmanitost, která už vymizela?
Ta jinakost je určitě jedna z nejzajímavějších věcí. Třeba u jabloní je jinačí nejen chuť, ale i konzistence plodů. Kdysi existoval ustálený pojem renetovitá dužnina, která se vyznačovala kořenitou chutí a tím, že byla hutnější. Nebyla to dužnina, jako má Šampion, kterou můžete sníst, i když nemáte dobré zuby. Na renetu potřebujete nejen dobré zuby, ale musíte na ni být i zvyklí. Když člověk jí jen moderní odrůdy, může mít s těmi starými chuťový problém. Což já třeba nemám, se starými odrůdami jsem vyrůstal. Na naší zahradě novou odrůdu nenajdete. Chutných a zajímavých starých odrůd je opravdu hodně a je škoda, že se na ně zapomnělo.
Dnes ale zažívají určitou renesanci?
Ano, ale i tam je trochu problém. Staré odrůdy si dnes pořizují lidé, kteří jsou zvyklí na ty moderní a neměli třeba možnost je předem ochutnat. Bohužel u nás neexistuje žádná školka s genofondovým sadem, kde by lidé měli možnost, než si nějakou odrůdu koupí, ji i ochutnat. Takže si je pořídí, a když přijde úroda, jsou zklamaní, protože čekali, že bude chutnat jinak. Proto lidem radím, ať vše raději nejprve konzultují s nějakým specialistou, odborníkem na staré odrůdy, aby věděli, do čeho jdou. Protože to, co si přečtou v různých sto let starých knížkách o ovocnářství, jsou sto let staré informace. Autoři v nich hodnotí chuť ze svého pohledu, podle měřítek, na která byli tehdy zvyklí. Moderní sadaři hodnotí staré odrůdy častokrát negativně, protože jsou zvyklí na jiné typy chutí. To se ale bavíme o jablcích, u dalšího ovoce, třeba u hrušek, najdeme tu nejlepší kvalitu – i z pohledu laika – u starých odrůd.
Mnoho pěstitelů si ale staré odrůdy pořizuje i kvůli jejich lepší odolnosti. Platí to?
O starých odrůdách koluje řada mýtů. Na jedné straně, že jsou všechny chutné a že jsou odolné vůči chorobám a škůdcům, druhý pohled je, že všechny chutnají špatně a že s odolností to není taky žádná sláva. Pravda je ale někde uprostřed a každou odrůdu musíme hodnotit zvlášť na konkrétním stanovišti. To je něco, co tu chybí. Nikdo tady tuto oblast cíleně nezkoumá. Třeba tak, že by se vysadilo například padesát různých odrůd v různých polohách, abychom pak mohli z delší časové perspektivy vidět, v jakých rocích byla jaká úroda a jak byla chutná.
Lze srovnat situace ohledně starých odrůd u nás a v zahraničí?
U nás to hodně ovlivnil zahrádkářský svaz, který kdysi nekriticky podporoval nové odrůdy. Celostátně tady za socialismu byla snaha odstranit vše staré a nahradit to novým. Staré odrůdy se desítky let nemohly množit ve školkách, byly odstraněny z takzvané listiny povolených odrůd, a to zřejmě nikde jinde v Evropě nebylo. Logicky je proto u nás situace nejhorší. Byl jsem na vícero akcích v Německu, které se zabývaly starými odrůdami. Tam je situace úplně jiná, kontinuita tam nebyla přerušená jako u nás. V běžné německé školce se množí i starý sortiment, nemají to rozdělené na staré odrůdy a nové. Často preferují ty staré odrůdy, protože jsou na ně zvyklí. Běžně se tam pěstují i v produkčních sadech.
Zmínil jste, že lidé nemají možnost staré odrůdy předem ochutnat. Dají se u nás někde sehnat?
Když jsem studoval v Brně, chodíval jsem na Zelný trh a tam třeba pravidelně nabízeli jablka Jonatán, což je velice chutná světová odrůda, kterou dnes v hypermarketech nekoupíte. Ale jinak ze starých odrůd tam toho moc nebylo, z hrušek třeba Boscova lahvice, ale pořád to byl lepší výběr než běžně. Roli hraje i to, že ovoce ze starých stromů vypadá jinak, než z těch mladých. Když jedete na nějakou výstavu a vedle vás je stánek moderních ovocnářů, kde mají své vymazlené výpěstky, tak vzhledový rozdíl je markantní.
Mne zaujalo na starých odrůdách, že jsou to často lokální záležitosti.
Určitě, ale hlavní sortiment se pěstoval po celé Evropě v oblasti mírného pásma. Samozřejmě každý region má něco svého. Třeba na Valašsku je kultovní odrůda jadernička moravská. Došla tam takové obliby, že každý druhý starý strom na Vsetínsku je jadernička.
To se jí tam tak dařilo?
Dařilo, navíc je to chutná, šťavnatá odrůda. Ale někdy se nemusí za mimořádnou oblibou skrývat vhodnost odrůdy pro danou oblast, často totiž byla důležitější tradice. Jadernička je jedna ze starých odrůd, které si na Moravě stále drží velkou popularitu. Takže každá oblast měla něco, ale hodně odrůd se opakuje. U nás hrály prim druhy ze západní Evropy a Ameriky, ruský vliv je v tomto směru mnohem menší.
Když přijdete do Ruska, tak tam rostou výrazně jiné odrůdy?
Středoevropský pomolog by se tam asi moc nechytal. Jel jsem třeba na východ Polska a z těch odrůd, co tam rostou, jsem poznal jen pár, ale více už ne. Byl tam poznat ruský vliv, kdy ty odrůdy jsou spíše hodně kyselé, Rusové totiž mají kyselá jablka rádi.
Jak vypadá pátrání po starých odrůdách?
Když to děláme s kamarádem Radimem Lokočem, tak on nejprve zajde do archivu. Sedí tam trpělivě dlouhé hodiny a hledá třeba informace o starých školkách a podobně. Já jsem spíše terénní pomolog. Když vidím v zahradě nějaký starý strom, který neznám, tak zazvoním, zeptám se, jestli se můžu podívat blíže, případně se domluvím, že si vezmu štěp.
Kolik už jste narouboval takových starých odrůd?
Určitě i okolo stovky, což je poměrně dost. Když vezmu, že z hlavy dokážu poznat dvě stě nebo tři sta odrůd, tak další stovka neznámých odrůd navíc je už docela dost.
Pestrost starých odrůd spočívala i v pestrosti jejich využití. Některé byly dobré k okamžité konzumaci, některé na sušení, další na mošt…
V tom je velký rozdíl oproti současné ovocnařině, která je ze sta procent o stolních odrůdách. Odrůdy speciálně na mošt nebo do sudu na pálenku už se ve velkém skoro nepěstují. A kdysi hodně odrůd nebylo na jídlo, ale na jiné zpracování. Měly na to dobré vlastnosti, často byly jednodušší na pěstování a odolnější. Narážíme na ně často, známe třeba hrušky, které když spadnou na zem, tak tam vydrží i několik týdnů, to u běžných máslovek není možné.
Hrušky ale v uplynulých letech ze sadů houfně vymizely. Může za to obliba jalovce, který přenáší rez hrušňovou?
Rez hrušňová je uměle vytvořený problém. Stačilo by radikálně omezit některé okrasné druhy jalovce, zejména jalovec chvojku, jalovec čínský, které šíření rzi napomáhají. Například náš jalovec obecný je z tohohle pohledu neškodný. Kdyby se teoreticky tyto druhy jalovce nesměly množit ve školkách, ten problém by se postupně zmenšoval. Ale to je jen nápad, protože to nikdo neřeší, bere se to tak, ať si každý pěstuje, co chce. Hrušně tady ale byly výrazně dříve a historicky tady mají mnohem větší tradici.
A vy sám vnímáte, kolik hrušní zmizelo?
Úbytek je extrémní, to nejen u hrušní. Vnímám to ve srovnání s dobou svého dětství, kdy bylo ovocných stromů daleko více, a to už tehdy bylo daleko méně stromů než třeba před válkou. Na Opavsku je třeba řada vesnic, kde už nenajdete jediný starý strom okolo sedmdesáti let. Ale hrušně na to doplatily nejvíce, zejména v 90. letech se jejich počty začaly hodně redukovat. Pamatuji dobu, kdy třeba pět šest let po sobě úroda hrušek vůbec nebyla. Dnes už je vidět, že si hrušně na zmíněnou rez trochu přivykly, ale nedá se to srovnat třeba s 80. lety, kdy nám stromy na zahradě plodily doslova v metrácích. Hruška byla nejobyčejnější ovoce, dnes už na to ale můžeme jen vzpomínat.
