Vyrůstal v ostravské čtvrti Třebovice. „Staly se místem mého srdce. Svým charakterem umožňují nejen příjemné žití, navíc mají svou zajímavou historii. Její část je spojená také s uměním sochařky Heleny Železné Scholzové, dcery poslední majitelky dnes již zaniklého třebovického zámečku,“ líčí Jůza.
Mezinárodně uznávaná osobnost, jejíž dílo obsáhlo téměř sedmdesát let 20. století, se stala i tématem diplomové práce Jiřího Jůzy na Univerzitě Palackého v Olomouci. „Po letech zase uvažuji o její výstavě v Domě umění. Jelikož její dílo je významně spjaté s Itálií, snadné to nebude.“
Nejde ale jen o dílo slavné sochařky. Svého času na hranici čtvrti působila Nová síň, pobočka GVUO. Jako řada objektů vzniklých v panelové zástavbě vrcholného socialismu je už minulostí.
„Na Novou síň pamatuji od osmdesátých let. Byl tam depozitář grafické sbírky, kde pracovala moje maminka (otec Vilém byl také kurátorem GVUO - pozn. aut.). Když se mnou nebylo zbytí a bylo potřeba mě ohlídat, tak se hodila tato místní pobočka, nebylo ani nutné jezdit za uměním do centra města,“ vzpomíná ředitel galerie. „Pomáhal jsem s instalacemi výstav a postupně se sžíval s prostředím. Rodiče mě přitom směrovali spíše mimo Ostravu, jenže nakonec, jak se ukazuje dnes, kruh se uzavírá a já zůstávám Ostravě věrný.“
Objekt porubské síně vznikl v improvizovaných podmínkách a jeho kvalita nepatřila k nejlepším. „Kraj, který je zřizovatelem galerie, se nakonec rozhodl tyto prostory odprodat. Samotná lokace od centra města nebyla nejšťastnější a navíc nám tehdy už byla k dispozici bývalá policejní vila v Poděbradově ulici. V ní je dnes administrativní sídlo GVUO včetně knihovny, badatelny a grafického depozitáře, které se sem přestěhovaly z Poruby. Navíc se začalo intenzivně pracovat na projektu dostavby Domu umění zvaném Bílý stín. Osud porubské pobočky tak byl definitivně zpečetěn,“ vysvětluje Jůza.
V současnosti se na tomtéž místě nacházejí soukromé služby. Přístavba Domu umění ovšem zatím zůstává jen v plánech. „Situace s Bílým stínem je však stále otevřená,“ dodává ředitel.
V Nové síni se dříve vyjímaly exponáty z grafických sbírek ostravské galerie. V 90. letech se pak nabídka rozšířila o projekty současných výtvarníků, například Kolmo k ose ve spolupráci s kurátorem Kamilem Drabinou a Jiřím Surůvkou.
„Jednalo se o konceptuální záležitosti soudobého umění, realizovali jsme hodně výstav ve spolupráci s Polskem a započali jsme tam také tradici architektonických výstav včetně Salonů ve spolupráci s Obcí architektů. Ty se pak přenesly do Domu umění,“ komentuje ředitel galerie dobový význam porubské pobočky.
Vedle Nové síně mu utkvěla v paměti neopakovatelná atmosféra Perly, malého kina spjatého s dětským světem. „Nemělo snad ani deset řad a připomínalo spíše nějakou černou díru. Bydleli jsme nedaleko něj a jako děcka to pro nás byl vítaný zdroj zábavy. Vzpomínám si třeba na projekci Upíra z Feratu, což byl jeden z mých pubescentních zážitků, Perla a Upír, taková nerozlučná dvojice, aspoň pro mě,“ poznamenává Jůza.
Milovník cyklistiky
Přestože v Porubě současně existovala i další kina jako Zdar nebo Dukla, na rozdíl od Perly mu nikdy nenabídla žádný podobný zážitek.
Vedle lásky k umění je galerista milovníkem cyklistiky. Na Ostravu tak pohlíží i skrze dlouhé cyklostezky vinoucí se okolní krajinou.
„V dřívějších dobách jsem jezdil do práce přes vrch Landek, a jaká nádhera byla vychutnat si ranní les bez lidí. K tomu patří i porubská Myslivna, místní lesopark spjatý s mými gymnaziálními léty,“ vzpomíná galerista a přidává další postřeh z mládí: „Nedaleko bydliště byla i elektrárna, a když v noci přišla tma, vypouštěl se popílek. Vždy po ránu jsme zametali prach z parapetů, ve kterém se dala udělat tlustá čára prstem.“
Z Ostravy má přesto rád syrový industriál. I když už z centra města pomalu vymizel, souvisí podle něj stále s povahou místních lidí.
„Ostrava zaspala architektonický vývoj“
„Líbí se mi některé ještě neupravené části Dolní oblasti Vítkovice. Zažil jsem je ještě jako fungující továrnu, která byla tehdejší ostravskou dominantou. Na rozdíl od jiných měst, v Ostravě po revoluci nevznikl výrazný architektonický počin kromě nových staveb nebo rekonstrukcí v Dolní oblasti. Ze současného pohledu si myslím, že naopak po revoluci zaspala soudobý architektonický vývoj,“ tvrdí Jůza.
„Některé zásadní věci ohledně výstavby se v ní řeší až v nedávné současnosti, kdy se spravují náměstí a ulice. Na rozdíl třeba od Opavy, která byla spravená už před patnácti lety. Plány jsou až nyní, je jich moc a nevíme, kolik se jich podaří uskutečnit,“ říká ředitel galerie.
„Na druhou stranu jsme pořád odolní různým nástrahám. Ta tavenina z místního průmyslu, i když se už dávno v Ostravě netěží, v nás zůstala. Ještě pořád můžeme historii města konfrontovat prostřednictvím umění a je na první pohled zřejmé, jak je jiné malovat o válce než malovat ve válce,“ prohlašuje Jiří Jůza.
„Zdejší tvorba je proto také tak odlišná, na rozdíl třeba od pražských umělců. Naštěstí dnes už nezůstáváme napospas pouze Ostravě jakožto lokálnímu místu a máme větší možnosti mobility,“ dodává ředitel galerie.
