Do Ostravy přišel až ve zralém věku, kdy jiní naopak bývalé průmyslové město spíše opouštějí. Město mu přitom nebylo cizí, protože v něm už dříve působili někteří členové jeho rodiny, zejména děd: geolog, archeolog a paleontolog. Jiný příbuzný zase postavil na náměstí několik domů.
„Narodil jsem se v Praze, kde jsem žil asi čtyřicet let, pak mě ale osud zavál do Ostravy. Zavál, no... Byl to přirozený vývoj událostí spojený s restitučními záležitostmi. Už třicet let je tak ze mě Ostravák. Za tu dobu se Praha natolik proměnila, až jsem docela rád, že v ní nejsem,“ přiznává Jan Folprecht.
„Moje babička byla dcerou podnikatele a děda tu svého času pořídil několik domů a také můj pradědeček Jan Chmel v Ostravě několik domů postavil. Třeba ten, v němž posléze sídlila pověstná kavárna Praha,“ vypráví zakladatel Citerária.
Ze svých předků nedá dopustit zejména na objevitele mamutích nálezů na Landeku. Byl to právě Jan Folprecht (1873–1952), který se proslavil svými geologickými výzkumy.
„Jako geolog pracoval pro vítkovický koncern. Tehdy mu ještě před nástupem nabídli to, co se dnes už nedělá, tříměsíční cestu kolem Evropy, lodí až za polární kruh. Nikdy na Ostravu nedal dopustit, v Praze pobýval den nebo dva a už musel do té svojí Ostravěnky, jak říkával,“ vzpomíná.
„Dolům a uhlí zasvětil celý svůj odborný život. Tehdy byla praxe taková, že kdokoli nastoupil do svého zaměstnání, musel dle pravidel u Rothschildů projít všemi provozy. Vyzkoušeli jej na všech možných oblastech, než se rozhodli, že bude bezvadný na geologickou oblast. Jako vrchní báňský inspektor pak začal šéfovat na městském oddělení,“ vysvětluje archeologův vnuk.
V Ostravě jako na maloměstě
Restituovaný rodinný majetek v centru města si vyžádal patřičnou péči a s tím spojené starosti. Navíc se tu Jan Folprecht přece jen cítil jako nezvaný host.
„Restituce majetku mě stála nesmírné úsilí a peníze, nebylo to zdaleka jednoduché. Když jsem přijel do Ostravy, byl jsem navíc podezřelý, protože jsem byl odborným pracovníkem pro organizaci městské dopravy. Nebyla šance najít v tomto oboru zaměstnání. Když jsem se zmínil o svém zaměření, vznikly rázem obavy: „On by nám snad chtěl i radit.“ Tady tehdy nebylo důležité, co umíte, ale kde máte známého. V tom případě se můžete někam dostat jako na maloměstě, kde ještě panují vesnické moresy,“ líčí Jan Folprecht.
Jan FolprechtVysokoškolský pedagog, docent, zakladatel a ředitel citerového muzea se narodil v Praze v roce 1945. Jeho Citerárium patří k unikátům v rámci střední Evropy a jeví o něj zájem návštěvníci až ze zámoří. Je absolventem Fakulty provozu a ekonomiky dopravy VŠD v Žilině. Specializoval se na dopravní inženýrství. Pracoval v Praze, po revoluci zamířil do Ostravy, kam jej přivedly restituce. Od roku 1993 působil na Institutu dopravy při Strojní fakultě VŠB Ostrava. V roce 2000 založil první muzeum věnované historii citer na území střední Evropy. Autor řady odborných publikací, vedoucí citerového souboru Radegast. |
„Měl jsem ale štěstí, že kolega přešel ze Žiliny do Ostravy a založil na VŠB katedru transportních zařízení, kterou přejmenoval na Institut dopravy,“ pokračuje.
Stará radnice, v dálce Beskydy. Rozhodnuto
Na okamžik, kdy se po revoluci v roce 1989 rozhodoval v budoucím citeráriu, kudy dál povedou jeho životní kroky, nikdy nezapomněl. „Vyšel jsem do třetího patra, kouknul se v noci na náměstí. Přivezl jsem si tři matrace které jsem rozložil na zem, abych měl kde spát. Koukal jsem na náměstí. Jak pršelo, tak se kapky deště odrážely v řadách rozsvícených luceren pouličního osvětlení. Bylo to tak romantické, naproti stará radnice, v dáli se trochu rýsovalo panorama Beskyd. V tu chvíli padlo rozhodnutí, že zde prožiju zbytek svého života,“ líčí zlomové chvíle.
Byť Jan Folprecht býval dopravním inženýrem, jeho vášní jsou citery. „Od studentských let jsem se nachomýtl při vzniku folkového hnutí v Praze, už kolem roku 1966 jako študák, kdy jsem začal hrát a zpívat. Prošel jsem souborem Drnkači neboli The Strumers. Pořídil jsem si tehdy i citeru, ale nikdy jsem nikoho neviděl nebo neslyšel hrát. Ale protože jsem měl rád staré knížky, v antikvariátu jsem si koupil Školu hry na citeru, jenže jsem nepochopil techniku hraní. Měl jsem sice několik citer, ale vzdal jsem to,“ vzpomíná na své začátky Jan Folprecht.
K citerám se pojilo plno předsudků. „A to takových, že jde o sudeťácký nástroj, německý nástroj, takže mi vytýkali, že tady teď začnu oživovat německou historii. Já ale tehdy pod záštitou Jaroslava Kofroně odhaloval českou minulost citery. Všechny nástroje, co jsou k vidění v muzeu – a jej jich na sto padesát – byly vyrobeny v českých zemích,“ připomíná sběratel.
Jedinečná atmosféra mezi citeristy
„Na prvním srazu citeristů jsem byl fascinován, přijely babky a dědkové z celé republiky, s kufříčky s citerami a se zauzlíkovanými strunami. Nebylo je kde koupit, takže když praskla, musila se nastavit, přeci nepřestanete hrát. Tragické, ale láska k nástroji úchvatná. Panovala mezi nimi naprosto jedinečná atmosféra pramenící toho, že jsou pospolu. Obnovil jsem Pražský citerový klub a kdo přijel, byl nadšený, nikdo se nezajímal o honorář. Když jsem něco obdobného uspořádal v Ostravě, už to bylo jiné,“ dodává provozovatel unikátního muzea.
První výstavy v regionu o citerách uspořádal v Havířově, pak ve Frýdku-Místku a skončil v Praze na Hradčanech v Lobkovickém paláci. Ostrava měla teprve dostat svou šanci.
„Když se pak v Kopřivnici likvidovalo muzeum, zakoupil jsem od nich prosklené vitríny ze Šustalovy vily. Do té doby jsem jen jezdil k babičce do Beskyd, ale od té chvíle jsem začal poznávat Česko, všude, kam mě zvali majitelé citer. V roce 2003 jsem pronajal vilu v Beskydech a citery převezl do Ostravy,“ vzpomíná Folprecht.
V roce 2021 se expozice definitivně přestěhovala z vrchních pater do přízemí.
