- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Celý článek jen pro členy
Chcete číst prémiové texty bez omezení?
Ve vašem životopise jsem viděl, že máte vystudovanou veterinární školu. Jak jste se od tohoto oboru dostala k otázkám smrti a umírání?
Mám vystudovaný obor veterinární hygiena. Obnáší to práci směrem více k potravinářství, například na jatkách, v mlékárně, v drůbežárně a podobně. Právě při práci na jatkách to bylo jedno s prvních setkání, kdy člověk přemýšlel o úctě k životu a smrti. Jinak jsem to měla stejně jako většina: pohřeb je nepříjemná záležitost, moc emocí se nemá dávat najevo a podobně. Pak jsem pracovala u farmaceutické firmy jako obchoďák, jezdila jsem po lékařích a vyprávěla jim, jak jsou naše léky úžasné.
Byla jsem v onkologické divizi, kde se často stává, že pacienti zemřou, hovoří se tam o takových věcech jako interval přežití. S pacienty jsem se nesetkávala, ale s lékaři jsem o těchto věcech mluvila. Když mne chtěli ve firmě přeřadit někam, kam jsem nechtěla, řekla jsem si, že půjdu dělat něco smysluplného. Zrovna v té době děvčata v Praze zakládala Les vzpomínek, to je takový přírodní hřbitov v Ďáblicích, kde se ukládá popel zesnulých ke kořenům stromů. A ta myšlenka se mi velmi zalíbila.
Jak vlastně takový přírodní hřbitov funguje?
Myšlenka je taková, že by to nemělo zanechat žádnou ekologickou stopu. Takže dostanete z krematoria zapečetěnou urnu, ta se musí otevřít a popel se přesype do takové pěkné designové urny z papírmašé, v níž se to uloží ke kořenům, a ta urna se časem rozloží. Nebo se dělají přímo vsypy.
Připojte se ještě dnes a získejte: