„Dostat se do vězení není těžké, ale fotografovat tam je velice složité,“ shrnuje legenda české fotografie.
Jak jste vlastně na téma vězení a vězeňských kaplanů přišel?
Vězeňská správa mě pozvala, abych toto téma vyfotografoval, jelikož v roce 2019 bylo výročí dvacet let od zahájení vězeňské duchovní služby. Tématu vězeňství jsem se věnoval už několik let předtím. Dvacáté výročí jsem však považoval za velice důležité a navrhl jsem proto, abychom udělali velkou výstavu.
Vystavoval jste už na několika místech, proč jste si jako další zvolil právě Olomouc?
Výstava putuje už skoro dva roky. První byla na Staroměstské radnici v Praze. Samozřejmě jsem chtěl, aby byla i v Olomouci, protože její součástí jsou i snímky z olomoucké věznice.
Jaké to bylo, fotografovat ve vězení?
Vězení je samo o sobě problematické a psychicky náročné. Za pomoci přátel Otty Brocha a Pavla Zvolánka, kteří mi pomáhali s kontakty, se mi podařilo navázat kontakty s vedením věznic a příslušnými kaplany. Potom již záleželo jen na mně, do jaké míry se dokážu vcítit do psychiky vězňů, do jaké míry se mi podaří zachytit jejich život ve specifickém prostředí.
Neměli vězni problém s tím, že jste je fotil? Přece jenom jste je častokrát zachytil přímo při interakci s kaplany. Nebylo to pro některé příliš intimní?
Každý vězeň, který je na snímcích zachycen, musel s fotografováním souhlasit. Problém to ale nebyl. Bylo to velmi otevřené a záleželo jen na rozhodnutí vězňů. Mnozí to brali jako takové zpestření fádního vězeňského života.
Vzpomněl byste si na příběh některého vězně, který vám při povídání si s nimi utkvěl v hlavě?
Každý člověk, který tam pobývá, je velký příběh. Je těžké k tomu něco dodávat, to bychom o tom mohli napsat knihu. Vězni tam prožívají velmi složité a těžké okamžiky. Vždycky to vychází z nějaké protizákonné činnosti, kterou mají za sebou. Na fotografiích je několik lidí, kteří zabili druhého člověka nebo někoho znásilnili, obtěžovali nebo třeba kradli. Takže každý, kdo je tady vyfotografován, prošel sám svým očistcem.
Sám jste několik měsíců ve vězení za komunistického režimu pobýval, ztotožňujete se s vězni?
Vím, jak se cítí, co prožívají a jak se dívají na svět. To mi moc pomohlo k jejich pochopení a vytvoření pohledu na ně při fotografování.
Jindřich Štreit
|
Jak se vězení změnilo od těch dob, kdy jste v něm sám byl?
Věznice se zlepšily po materiální stránce. Změnil se také přístup vězeňského personálu a to považuji za velmi přínosné.
Co je podle vás hlavním úkolem vězení?
Vězení by mělo hlavně vychovávat, to je tím nejdůležitějším posláním vězeňství. Vězení není jenom k potrestání člověka. Kaplani navíc výchovu propojují s láskou a vírou, což je podle mě důležité. Řekl bych, že právě kaplani jsou tam velmi důležití. Nejenže poslouchají, ale dokážou těmto lidem poradit a pomoct jim po duchovní stránce. Odsouzení nestrádají materiálně, je o ně postaráno, ale potřebují hlavně duchovní povzbuzení a prodiskutování příčin, proč se dostali právě tam.
Tento vztah mezi vězni a vězeňskými kaplany jste chtěl tedy na svých fotografiích ukázat?
Šlo mi hlavně o emoce a mezilidské vztahy. To je to, co mě nejvíce zajímá. Celý cyklus má ukázat život ve vězení z jiné stránky, než jak jej přijímá veřejnost. Je to cyklus, který by měl informovat o tom, že vězení není jen o tom, že si tam lidé odpykávají nějaký trest, ale že se tam mohou i vzdělávat a že se tam dokážou i po duchovní stránce dostat na jinou rovinu. Jde o humanizaci vězeňství. Velmi často se totiž stává, že se vězni, především ti, co pobývají za mřížemi delší dobu, obrátí k Bohu.
