V regionu je stále hodně dětí, které by rády vyrůstaly v náhradní rodině. Ale nejde to. Kvůli nedostatku pěstounů dál žijí v ústavech.
Oddělení sociálně-právní ochrany Olomouckého kraje přitom eviduje více než 450 takových, jež by mohly žít v náhradních rodinách. Počet nových zájemců o pěstounství však není vysoký.
„V evidenci Krajského úřadu Olomouckého kraje za účelem zprostředkování pěstounské péče je osm pěstounů,“ vyčíslil vedoucí oddělení Pavel Podivínský. „S ohledem na počet dětí vedených v evidenci za účelem zprostředkování náhradní rodinné péče bychom zájemců potřebovali mnohem více. A to jak o dlouhodobé pěstounství, tak i na přechodnou dobu,“ upozornil.
Olomoucký kraj v roce 2020 evidoval devět nově zařazených žadatelů o pěstounství, v roce 2021 sedm a v roce 2022 osm.
Role pěstouna
Stát se pěstounem totiž není jednoduché. Překážek je podle sociálních pracovníků mnoho a mezi lidmi panují i obavy. Příprava jde totiž na náklady budoucích pěstounů a nevědí, jestli na konci budou zařazení mezi vhodné uchazeče.
Počítat musejí i s časovou náročností. „Někomu se může zdát zdlouhavá doba příprav na roli pěstouna a zatěžující doložení různých potvrzení a prohlášení či psychologická posouzení, pro jiné může pěstounství znamenat příliš velký závazek na několik let vůči přijatému dítěti a také velkou změnu ve fungování jejich rodiny, a případně i zásadní změnu pro jejich biologické děti,“ vyjmenovala Žaneta Smejkalová, psychoterapeutka olomoucké organizace ISIS – občanské sdružení pro pomoc náhradním rodinám.
Zkušenosti s tímto procesem má pěstounka Táňa Laštůvková, která jím s manželem úspěšně prošla.
„Museli jsme absolvovat různá školení, psychotesty, dodat posudky. Bylo to také časově velmi náročné. Po práci jsme museli dvakrát týdně jezdit do dětského domova, abychom teď už s naším Danečkem strávili určitý čas,“ zavzpomínala paní Táňa, podle níž může být celý proces pro některé odrazující.
„Trval dva roky, z toho tři čtvrtě roku byl Daneček v dětském domově, místo toho aby už byl s námi,“ dodala. Chlapci tehdy bylo tři a půl roku.
Zájemci o pěstounství také mohou podle Laštůvkové těžce přijímat fakt, že biologická rodina smí zasahovat do výchovy a stýkat se s dítětem.
„Ze zákona máte povinnost zabezpečit kontakt dítěte s biologickým rodičem. Někdy mám ale pocit, že tomu rodiči spíše sloužíte,“ konstatovala. Tito lidé totiž mají zachovaná rodičovská práva. Mnohdy je tak potřeba souhlas rodičů nebo soudu. „Odrazovat může i finanční ohodnocení za předpokladu, že by lidé museli kvůli výchově opustit své zaměstnání,“ upozornila Smejkalová.
Stát od října vyplácí pěstounům a dětem z náhradní rodinné péče víc peněz. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte vzrostl o 27 procent a pěstounům přispívá podle věku dítěte od 6 290 do 9 220 korun měsíčně. „Že si pěstouni berou děti pro peníze, je nesmysl. Ve většině případů o ně vůbec nejde,“ zdůraznila Laštůvková.
Danečka si s manželem vzali do pěstounské péče, protože si přáli dvě děti, ze zdravotních důvodů to ale nešlo. Mají vlastního šestnáctiletého syna.
Vyšší příspěvky nestačí
Organizace, které pěstounskou péči zprostředkovávají, nárůst příspěvků oceňují. Upozorňují ale, že navýšení rozhodně nepřiláká k pěstounství více lidí. Přitom náhradní rodiče v Česku dlouhodobě chybějí.
„Navýšení je spravedlivé. V době letící inflace státu ani nic jiného nezbývalo. Jde o to, aby peníze, které jdou na základní potřeby dítěte, dokázaly tyto náklady pokrýt,“ zhodnotil předseda Sdružení pěstounských rodin Pavel Šmýd.
Laštůvkovi dostávají na Danečka, jemuž je nyní dvanáct let, měsíčně 8 870 korun. Jsou na jeho potřeby a rodina musí jednou za rok poslat na soud dopis, v němž se vyjadřuje k výchově i k tomu, za co se peníze utratily. Laštůvkovým také náleží za pěstounství měsíční odměna 16 200 hrubého.
O pěstounské rodiny se v Olomouckém kraji stará organizace ISIS – občanské sdružení pomáhá 57 pěstounským rodinám.
„Každá má svoji klíčovou pracovnici, která je rodině k dispozici téměř nepřetržitě. Jak všichni dobře víme, často se právě obtížné životní situace dějí pozdě odpoledne či večer nebo o víkendech – a právě v tento moment je třeba, aby naše rodiny měly možnost se obrátit na někoho, kdo jim pomůže akutní situaci řešit,“ objasnila psychoterapeutka Smejkalová.
Nejčastější formou pěstounské péče je v kraji takzvaná příbuzenská, kdy dítě je v pěstounské péči člena širší rodiny, především prarodičů, tet či strýců.
Méně je pak těch zprostředkovaných či přechodných pěstounů, kteří nemají s dětmi žádnou příbuzenskou vazbu.
„Spektrum těchto pěstounů je velmi široké jak věkově, tak profesně. Jedná se o lidi v produktivním věku, mladé i starší, kteří již mají své biologické děti odrostlé a chtějí poskytnout svoji náruč ještě nějakému dalšímu, které jejich péči potřebuje. Profesně se bavíme o lidech se základním, středním i vysokoškolským vzděláním různých povolání,“ uzavřela Smejkalová.
