František Kašík pracoval ve sklárnách v Rapotíně na Šumpersku téměř padesát let. Obecní muzeum je především jeho zásluha.
| foto: Rostislav Hányš,
MF DNES
Z milionu dolarů za lustr do Mekky my neměli nic, vzpomíná sklář z Rapotína
Měl radost, když se sklárnám v Rapotíně na Šumpersku dařilo, pak těžce prožíval jejich úpadek. Strávil v nich totiž desítky let, z řadového foukače to dotáhl až na náměstka ředitele. František Kašík spojil s dnes už zaniklou fabrikou celý svůj život a místní ho označují za živoucí exemplář nového sklářského muzea, které minulý týden otevřelo především jeho zásluhou.
Jak padlo rozhodnutí stát se sklářem? V roce 1960 jsem končil petrovskou osmiletku. I když jsem ze sklářského rodu, chtěl jsem se vyučit automechanikem. Nabídka ze školy ale byla pouze na tři obory – zemědělství, hornictví nebo sklářství. Když jsem nemohl být automechanikem, tak jsem si řekl, že se vyučím sklářem, a šel se učit do Valašského Meziříčí. Mohl jsem tak pokračovat v rodinné tradici, která je velmi bohatá. Náš rod se věnoval sklářství už od roku 1870, můj dědeček byl zkušeným sklářem na Českomoravské vrchovině. Do Rapotína ho pozval spolu s dalšími skláři majitel tamní hutě Josef Schreiber. Postavil nejen byty pro zaměstnance, ale také sklářskou školu, do které chodil i můj otec.
Na košili jsem měl každý den mapu ze soli, jak jsem se potil. Zařekl jsem se, že to musím vydržet.
František Kašíksklář
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
