Za své chirurgické praxe vyrazil za totality i do Spojených států amerických. „Po návratu z USA o mně dokonce STB vedla několik let spis. Sledovali mě, zda jsem nenavázal nějaké závadné styky s cizinou,“ vzpomíná Duda.
„Chirurgie je akční obor, hned vidíte výsledek. Když někomu napravíte zlomeninu, tak se za šest týdnů dočkáte, že je zdravý. Je to obor do značné míry manuální. Také proto v dávné historii lidé chirurgy zpočátku ani nepovažovali za lékaře, ale za ranhojiče. Vyžaduje určitou zručnost, kterou jsem měl,“ uvádí lékař.
Kdy jste se poprvé podíval na operační sál?
Už od druhého ročníku studia jsem ve volném čase chodil jako dobrovolník na chirurgickou kliniku. Zpočátku to byla práce na ambulanci, kde jsem se postupně dostal až k ošetřování úrazů, šití ran nebo přikládání sádry. Když jsem si poté u lékařů získal větší důvěru, tak už mě ve čtvrtém ročníku medicíny nechali provést základní chirurgickou operaci, což bylo odstranění slepého střeva.
Nebylo to pro vás ještě v době studia náročné?
Vůbec ne. Já jsem se na tento okamžik velmi těšil. Byl jsem plný očekávání. Sám jsem to bral jako ocenění, že mi dali takovou důvěru. Šokem pro mě ale bylo, když jsem se po operaci přišel na pacienta podívat, a on tam nebyl. V tu chvíli jsem myslel na nejhorší, že zemřel. Rychle jsem se zeptal vedoucí sestry, co se stalo. Řekla mi, že ho přemístili na nové oddělení na II. chirurgické klinice. V té době totiž v nemocnici zrovna otevřela. Hned mi spadl kámen ze srdce. Má to pro mě symboliku. Mého prvního pacienta přeložili na chirurgickou kliniku, kde jsem se za mnoho let stal přednostou.
Pokud pacient řekne, že nechce léčbu, tak ho k ní nemůžeme nutit, i když víme, že to nedopadne dobře.
Miloslav Dudabývalý přednosta II. chirurgické kliniky FN Olomouc
Co jste tedy dělal po studiích?
Ještě za studií jsem se rozhodl jít na prázdninovou praxi do Šternberku. Po škole, v roce 1964, jsem tam poté začal na chirurgii i pracovat. V roce 1970 jsem pak přešel na I. chirurgickou kliniku v Olomouci. Tam jsem pracoval až do svého odjezdu do USA, protože se mi v letech 1985–1986 podařilo získat stipendium na americké univerzitě. Po návratu ze stáže jsem nastoupil už jako přednosta II. chirurgické kliniky. Tam jsem strávil dvacet let jako vedoucí pracoviště.
Na kterou kliniku vzpomínáte nejraději?
Práce ve Šternberku byla moje učňovská léta. Ve zdokonalování jsem pokračoval přechodem do Olomouce, kde jsem se zapojil i do výzkumu a získal jsem vědecké tituly.
Máte nějaké rituály před operací?
Někdo při operaci například poslouchá hudbu, když jsem ale začínal, tak platilo pravidlo, že na sále musí být klid, dokonce až hrobové ticho. S přibývajícími lety se to ale změnilo. Dneska je tak zcela běžné, že během výkonu si někteří chirurgové hudbu pouštějí. Mně na operačním sále nevadí, ale ani to nepovažuji za rituál.
Které operace jsou nejtěžší?
Věnoval jsem se především chirurgii jícnu, operacím na žaludku a speciálně operacím nádorových onemocnění. Operace na jícnu, zvláště jedná-li se o rakovinu, patří k těm nejobtížnějším, vyžadují znalosti z břišní i hrudní chirurgie. Náročné jsou i jiné zákroky, například na slinivce břišní. Já jsem se zaměřoval především na velké operace na jícnu a na žaludku, které trvají třeba pět, šest hodin. Jsou i fyzicky značně náročné.
Je těžké rozhodnout, zda operovat pacienta, či ne?
To je velmi závažná otázka. Jeden z mých učitelů ještě za studií, profesor Vladislav Rapant, říkal, že dobrý chirurg se nepozná podle toho, co operuje, ale podle toho, co neoperuje. Odmítnout nějakou operaci je velmi vážná věc. Je třeba vždy zvážit přínos pro pacienta a naději na úspěch. Hodně záleží také na tom, co chce nemocný. Pokud pacient řekne, že nechce léčbu, tak ho k ní nemůžeme nutit, i když víme, že to nedopadne dobře.
Je těžké se vyrovnávat s neúspěšnou operací?
Pochopitelně. Pokud je ale člověk přesvědčený, že postupoval zcela správně a že dělal, co bylo v jeho silách, tak se s tím musí smířit. Život jde dál a to, že se nějaká léčba pacienta nepodařila, ho nemůže odradit od toho, aby pomáhal dál. Je to ale jistě věc, nad kterou několik týdnů i měsíců myslí a zvažuje, jestli nemohl udělat něco trochu jinak.
Máte nějaké operace, které si stále pamatujete?
Například jsem provedl závažnou operaci u jedné paní, která pak řadu let pracovala v obchodě a občas, když jsem šel kolem, tak jsem se někdy i zastavil, měl jsem z jejího uzdravení velkou radost.
Jakou proměnu chirurgie od dob, kdy jste začínal, pozorujete?
Největší změnou bylo zavedení miniinvazivní chirurgie. Do té doby se veškeré operace dělaly z velkého řezu. Od 90. let minulého století se pak celá řada operací začala dělat pouze pomocí několika vpichů. V určitých oblastech to medicínu velmi změnilo. Například dříve po operaci žlučníku pacient ležel několik dní na posteli, než vstal, poté se mu ještě vytahovaly stehy, a když to všechno dobře šlo, tak šel 10. až 12. den po operaci domů. Nyní je to tak, že pacient prakticky vstává hned druhý den po operaci a většinou ho lékař propustí 3. až 4. den. Sám jsem po operaci žlučníku a za 14 dní už jsem na tom stejném sále zase operoval.
V poslední době se medicína feminizuje, proniká tento trend i do chirurgie?
Dnes tvoří více než polovinu studentů medicíny ženy. Časem se to určitě posune i do chirurgie, zatím je ale stále více mužskou doménou. V určitých oborech chirurgie, jako je například traumatologie, což je úrazová chirurgie, vyžaduje i velkou fyzickou sílu, například při napravování zlomenin. Ženy jsou zase mnohdy citlivější v přístupu k nemocným. Žen, které se úspěšně věnují chirurgii, ale stále přibývá.
Kde vidíte budoucnost chirurgie?
Ve stále častějším uplatňování miniinvazivních postupů, které jsou pro pacienta šetrnější. Dalším krokem vpřed je robotická chirurgie, která posunuje šetrnost a preciznost operace ještě o kousek dál. V oblasti onkologie je velice důležitá kombinovaná léčba, která spojuje možnost operace a následnou léčbu pomocí speciálních léků a ozařování.
Jaký by měl být správný chirurg?
Určitě je důležitá manuální zručnost. Musí ale také umět jednat s lidmi a být empatický. Je celá řada lékařů, kteří mají právě velké rezervy v komunikaci s nemocnými. Doktor se musí umět vžít do jejich situace a najít trpělivost vše vysvětlit. Sdělit někomu, že má závažné onemocnění, například rakovinu, není vůbec jednoduchá věc a nelze se pacientovi divit, že mu něco z rozhovoru vypadne a potřebuje se na to zeptat zas a znovu. Dobrého chirurga dělá kombinace teoretické vzdělanosti, praktické zručnosti, ale také dostatečné empatie a vlídného jednání.
Čemu se věnuje vaše nová kniha Půlstoletí s chirurgií... nejen olomouckou?
Mé cestě k chirurgii a více než padesátileté práci v tomto oboru. Kladl jsem důraz na popsání situace, kterou dnešní generace už nezná, jako byly překážky a obtíže ve vzdělání za socialistického režimu, kdy se nebylo možno vyhnout určitým kompromisům, aby bylo možné se vzdělávat a postupovat v akademickém žebříčku. Velkým přínosem pro mě byla například stáž v USA. Zmínil jsem se tam také o zkušenostech s tajnou policií. Po návratu ze Spojených států o mně dokonce vedli několik let spis. Sledovali mě, zda jsem nenavázal nějaké závadné styky s cizinou. V knize jsem také popsal osudy předních osobností olomoucké chirurgie a některých mých dalších spolupracovníků. Zvláštní kapitoly také cílím na oblasti chirurgie, kterým jsem se v životě nejvíce věnoval, a dalším odborným aktivitám.
Komu je tato kniha určena?
Především zájemcům o chirurgii, ale snažil jsem se ji psát tak, aby zaujala i širokou veřejnost. Mám už několik ohlasů, že je v publikaci spousta zajímavých pohledů na lékařství a chirurgii. Je známo, že ty nejúspěšnější seriály jsou z lékařského prostředí. I čtenáře z nemedicínské oblasti toto prostředí a zejména chirurgie velmi zajímá.
