Armstrong spolupracoval na trati oylmpijského závodu s Georgem Hincapiem. Ten hlídal situaci v čelní skupině, kam se za ním v posledním kole dotáhl i Armstrong. "Když jsem George dojel, řekl jsem: Georgi, je někdo vepředu?" líčil po dojezdu. "Ne, všichni jedou s námi, odpověděl mi. Bože, vypadalo to, že bysme mohli mít zlato!" vzpomněl si Američan na plamen naděje, který se v něm rozhořel. Ten však brzy zhasl. "Když jsme pak jeli kolem obří obrazovky a já na ní viděl vedoucí trojici, řekl jsem jen: Georgi!" Hincapieho odpověď přešly agentury několika tečkami.
Jak vůbec mohl Armstrong takto žertovat v situaci, kdy možná ztratil poslední šanci na olympijské zlato? Vždyť ve svých osmadvaceti letech už se jeho šance na další olympijský úspěch hodně zmenšují. Navíc jistě toužil napravit neúspěch z Atlanty, kde také nesplnil roli favorita. Hraje v tom roli životní zkušenost.
Právě dva měsíce po atlantském neúspěchu odhalili lékaři u cyklisty z Texasu rakovinu. Bylo mu sděleno, že má čtyřicetiprocentní šanci na přežití. Teď již ví, že to byla pouhá tři procenta. Od té doby podstoupil dlouhou cetu, jež byla nakonec úspěšná. Tímto úspěchem není ani vítězství v Tour de France ani návrat mezi cyklistickou elitu. ˇUspěchem je pro Lance Armstronga to, že žije.
Z tohoto pohledu je již jeho reakce daleko pochopitelnější, pro Texasana není vítězství životní otázkou. přesto je bezesporu, že chce vyhrávat. Šanci dostane již v sobotu, kdy se postaví na trať olympijské časovky. "Snad to bude lepší, tam se mi už nikdo neschová," říká s úsměvem.
