Dvacetiletý talent, který vypiplali v SVK Břeclav, bude jedním z nejmladších členů české výpravy na letní olympiádě.
A rodákovi z Valtic, jenž společně s parťákem Jakubem Podrazilem chce v disciplíně dvojka bez kormidelníka proniknout mezi šestku nejlepších párů, patří i jedno nej mezi veslaři.
Byť měří 188 centimetrů, řadí se na mezinárodních regatách mezi nejdrobnější závodníky. „Někdy si připadám jako nejmenší člověk,“ směje se Helešic. „A když trénuju se 198 centimetrů vysokým partnerem nebo Ondrou Synkem, který má rovné dva metry, cítím se jako jejich dítě,“ líčí juniorský mistr světa.
Čím se dá ve veslování menší vzrůst nahradit?
Ideální veslař by měl být aspoň dvoumetrový, aby měl velké páky. A když přijedete na mezinárodní závody, většina chlapů je obrovských. Já a pár dalších jsme sice výjimky, ale velkou roli hraje hlava. Na startu stojíte se soupeři, kteří mají podobně natrénováno. Ale když máte silnou hlavu a víte, jak se máte připravit, co přesně v závodě uděláte, máte velkou výhodu.
Váš kolega Jakub Podrazil je vyšší a těžší, musíte si o to víc přidávat v posilovně, abyste se mu na vodě vyrovnal?
(směje se) V posilovně ne. Máme do ní společný plán a někde zvedám menší váhy. Oproti parťákovi jsem ale slabší, ztrácím na něj výškově přes deset centimetrů a asi deset kilo váhově, což taky hraje roli. Tím pádem může svou silou měnit směr lodi a musí trošku přibrzďovat. Abych se mu na vodě vyrovnal, musím se víc nadřít, víc se předklánět. Na pohybu našich těl je vidět, že jemu to jde snadněji, to já se natahuju ze všech sil. (usměje se)
Chápu, jak si vybírají disciplíny atleti. Z vysokých se stávají výškaři, silní zase volí vrhy a hody. Jak to mají veslaři?
Dvojka bez kormidelníka je nejnáročnější disciplína na techniku a sjednocení a tak nějak si mě ta disciplína vybrala sama. Jsem od patnácti let nepárovým veslařem a vždycky jsem si k sobě našel druhého. Víc lepších nebylo, tak jsme na sebe s parťákem zůstali. Ale líbí se mi to, disciplínu bych neměnil. Vyhovuje mi, že jsme jenom dva, snadněji se můžeme domluvit – přeci jenom ve čtyřech to bývá složitější – a vyjít si vstříc.
A nelezete si někdy navzájem na nervy?
Přiznám se, že jsem se toho bál, když jsme byli teď 18 dní na soustředění v italském Livignu, kde jsme byli pořád spolu. Ale naštěstí si rozumíme, vyjdeme si vstříc. Když to trošku skřípe, odmlčíme se, a až to je dobré, vrátíme se. Musím to zaklepat, čeká nás něco přes týden přípravy.
Nějakou dobu jste za svým parťákem dojížděl z Břeclavi do Prahy. Jak to bylo náročné?
Tohle jsem začal praktikovat na podzim 2014 při studiu, v Praze jsem byl od pátku do neděle. K tomu nějaká čtrnáctidenní soustředění. Jezdíval jsem autem po dálnicích, takže jsem si ani po cestě moc neodpočinul. Bylo to náročné, ale ve škole mi vycházeli všichni strašně vstříc, měl jsem všechno domluvené. Učitelé to chápali, znali mě a věděli, kam mířím. Jakmile jsem loni v květnu odmaturoval, přemístil jsem se do Prahy nastálo.
Jaký to byl přechod? Dočetl jsem se, že na škole v Břeclavi jste byl oblíbený, kuchařky ve škole vám dávaly větší porce...
(skočí do řeči) ... Jednou jsem to řekl a už se to se mnou táhne. (směje se) Ve škole jsem měl i svoji nástěnku s výsledky, protože na průmyslové škole moc sportovců nebylo a těch vrcholových ještě méně, takže jsem byl známá tvář. Bylo to docela fajn a učitelé nade mnou občas přimhouřili oko. V Praze jsem se musel naučit rytmus, který je v klubu nastavený, a zapadnout. Ale neměl jsem s tím problém.
Po maturitě jste měl možnost jít studovat i do Seattlu, že?
Jeden z jejich trenérů stále sleduje moji veslařskou cestu. Napsal jsem mu, že se zkusím dostat na olympiádu, a byl jsem nalomený, když jsme se loni na mistrovství světa na ni nekvalifikovali. Dal jsem mu vědět, že ještě zkusím dodatečnou kvalifikaci – a naštěstí to vyšlo. Teď u mě převažuje to, že zůstanu v Česku a do Spojených států nepůjdu. Vím, že kdybych do Ameriky šel, ztratil bych místo v české reprezentaci a vesloval bych už jenom na úrovni vysokých škol.
Jak vám vyhovuje, že jste jako další čeští veslaři ve stínu olympijských medailistů Ondřeje Synka a Mirky Topinkové-Knapkové?
Líbí se mi, že okolo nás není takový šrumec. Jim už to začíná, my máme klid a můžeme pořád trénovat, vyhovuje mi to. Samozřejmě by se mi časem líbilo být na nějaké úrovni a být mediálně známý, jako jsou oni dva. Může to být příjemná věc.
S čím tedy pojedete do Ria?
(přemýšlí) Neskromně zkusím říct, že bych chtěl do A finále mezi top 6. A třeba ještě výš. Nechci se jenom olympiády zúčastnit.
