Ještě na hrách v Sydney 2000 vypadli všichni čínští boxeři v 1. kole. V Aténách 2004 získali jeden bronz. Teď dobyli další olympijskou baštu. Nejde však zdaleka jen o box. Také o jachting, veslování, skoky na trampolíně a další a další sporty.
Těch, ve kterých Číňané vítězí, s každou další olympiádou přibývá. Konečný účet hostitelské země se zastavil na 51 zlatých medailích. Což znamenalo vítězství v hodnocení národů o 15 zlatých před Američany. Poprvé v historii. Prvenství zařídila dominance v menších sportech.
Poražení Američané hledali útěchu. Sečetli tedy všechny medaile a zjistili, že vlastně nad Čínou vyhráli 110:100. Potom sečetli všechny jednotlivé sportovce, včetně těch z kolektivních sportů, jimž v Pekingu pověsili medaili na krk, a dospěli k poznání, že jejich převaha nad Čínou je dominantnější – 315:186.
. Kde Čína dominovalabadminton 3 2 3 |
Přesto celý okolní svět uznává: Čína je vítězem těchto her. Jakkoli to zní paradoxně, přímo v Číně se nyní začíná ozývat: Zdejší státem řízený systém vrcholového sportu potřebuje nutně reformu.
"Lidé na ministerstvu sportu se domnívají, že status quo je vyhovující a že výsledky her jsou toho důkazem," říká Terry Rhoads, expert na sportovní marketing ze Šanghaje.
"Medaile jsou líc systému. Na jejich rubu je 400 milionů čínských dětí, které nemají šanci na běžné sportování, protože systém je zaměřen pouze na výrobu špičkových atletů."
Na tiskové konferenci s čínskými vzpěrači dostal předseda jejich asociace MaWen-kuang otázku, jak vysvětlí současné úspěchy. "Jak? Naším skvělým systémem rekrutů," odvětil.
"Od provinciální úrovně až po národní sledujeme slibné jedince." Tento systém však s sebou přináší lidské škody. Malé děti musí opustit své rodiče a žít na sportovních internátech od šesti let, v případě gymnastů dokonce od čtyř let. Ty, které se posléze neprosadí, často neumějí nic jiného než sportovat.
Čína je nadále zemí zemědělců a dělníků, často žijících z ruky do úst. Nabídka vzdělání, ubytování a jídla zdarma, spojená s potenciální slávou a doživotním komfortem pro jejich děti, se mnohým z těchto chudých rodičů těžce odmítá.
Ale v Číně dneška zároveň narůstá i střední a horní vrstva, která není ochotná posílat své děti na celý rok daleko z domova. Navíc provoz státního programu sportu je extrémně drahý. Vláda na něj možná už nebude tak ochotně přidělovat peníze, když zmizí vidina velkolepých her na domácí půdě.
"Mnozí lidé souhlasí, že systém potřebuje reformu. Ale jak rozsáhlou, o tom se teprve bude debatovat," říká Ťian Wej, šéf olympijské sekce Čínské státní televize.
Jak dlouhé bude čínské panování na olympijské scéně, je zatím také otázkou. Teprve v Londýně 2012 se ukáže, zda nešlo o ojedinělé vzepětí. I když tomu nyní nic nenapovídá.
