Jaké potom bylo první seznamování s ledem po delší odmlce, Martino?
Připadala jsem si jako začátečník. Kdybych jezdila doprava místo doleva, vypadalo by to úplně stejně. Ale postupně se to lepší. Dneska už mě má rychlá tříkola docela překvapila.
Porovnejte Pchjongčchang s předchozími hrami. V čem se nejvíce liší?
Olympijská vesnice je tu oproti Soči malinkatá, ale mně se líbí. V Rusku bylo před čtyřmi lety všechno gigantické, dokonce i do jídelny jsme jezdily na kole, protože byla od naší ubikace hrozně daleko. Naproti tomu tam ale sportoviště měli jenom kousek od vesnice a u haly plál oheň, to bylo krásné.
(Zdráhalová: Já se tedy tady pořád ztrácím, i když ta vesnice má být menší. Ale je to má první olympiáda. Už vím tak nějak po čuchu, kam jít, ale že bych si pamatovala číslo našeho baráku a patra, to ne.)
Jak na vás týden před hrami dýchla jejich atmosféra?
Korejci jsou v pohodě, všichni nás pořád zdraví. Mám potom tendenci se jim pořád jenom klanět jako v Japonsku. Líbí se mi ovál s fialovou výzdobou. Jakmile jsou na ní olympijské symboly, je to tu úplně jiné než loni na mistrovství světa.
Vždy jste si pochvalovala olympijskou jídelnu. Platí to i tentokrát?
Výběr je fakt velký, ale my stejně ujíždíme pořád na jedněch špagetách, mají je fakt hrozně dobré. Dneska jsem si říkala, že si je už nedám, ale pak jsem u nich skončila zase. (Zdráhalová: Jo, dáme si těstoviny a potom jdeme do mekáče na zmrzku.)
V minulosti jste se na jiných světadílech trápila s aklimatizací, Martino. Tady znovu?
Tentokrát je to lepší. Nebo jsem sem už možná přijela tak unavená, že je mi to jedno. Noční let z Prahy byl v pohodě. V autobusu ze Soulu jsem se pak snažila nespat, abych se přeladila na zdejší čas, tak jsem jen tak klimbala, i když v Česku byly tou dobou čtyři ráno. Po příjezdu do Pchjongčchangu jsme se šly proběhnout - a potom jsme chtěly jít spát a stejně neusnuly. Ale kdovíjak šílené to s aklimatizací nebylo. Jen dneska jsem usnula až ve tři v noci, jinak usínám v jedenáct nebo ve dvanáct.
Záda, bolavá během sezony, zatím drží?
Záda jsou dobrá. Je to s nimi trochu jako na houpačce, někdy bolí míň, jindy víc. Ale nemohu říci, že by mě nějak výrazněji omezovaly. Jsou minimálně na stejné úrovni jako při posledním Světovém poháru v Erfurtu. (Tam skončila na 3000 metrů třetí.)
Takže se nemění ani medailové ambice?
O těch bych zatím radši nemluvila. Pořád nemohu z hlavy dostat, že jsem dva a půl měsíce pořádně nemohla trénovat.
Ale vy jste byla před olympijskými závody vždycky pesimistkou a pak to pokaždé dobře dopadlo.
Jenže tady ten optimismus zatím ne a ne nahodit. A všechny jezdí tak rychle. (Kouč Petr Novák: Ono to přijde, já nemám strach.)
Vzpomínám, jak jste byla i ve Vancouveru 2010 před pětkou celá vystresovaná a skoro vůbec nespala. Načež jste ji ovládla.
Ale tehdy jsem nespala i proto, že snowboardisté si tam vedle na pokoji pořádali party. Já se tehdy musela odstěhovat z pokoje od Karolíny Erbanové, protože byla nemocná, tak jsem se šla vyspat do jiného, kde spali trenéři. Jenže za jeho zdí byl z toho večírku rambajs jako prase. Tak v pět ráno říkám: Radši risknu že budu nemocná, ale vracím se na pokoj ke Karolíně, protože se musím aspoň trochu vyspat. Naštěstí to dobře dopadlo.
