Co se účasti na největším svátku zimních sportů na světě týká, má bývalý lyžařský reprezentant Martin Koukal rozhodně o čem vyprávět. Během své úspěšné kariéry se totiž podíval hned na čtyři olympiády.
„Asi nejraději vzpomínám na Vancouver před osmi lety. Jednak kvůli tamnímu prostředí a pak taky z toho důvodu, jak Kanaďané hry pojali. V Naganu se mi sice taky líbilo, protože bylo první, ale Vancouver stavím jednoznačně nejvýš,“ svěřil se rodák z Nového Města na Moravě, který letos oslaví čtyřicáté narozeniny.
Zatímco vy patříte co do počtu startů na olympiádách k českým mazákům, váš o čtyři roky mladší bratr Petr se letos vydal na zimní hry úplně poprvé. Přidal jste mu na cestu nějakou radu?
Kdepak, při bratrově věku a zkušenostech z jiných turnajů to nebylo nutné. S určitým olympijským tlakem se navíc musí každý srovnat sám. A v tomhle směru má brácha výhodu. V kolektivních sportech, jako je právě hokej, vás parta trémy vždycky rychle zbaví. A jak žít v olympijské vesnici, tak v tomhle směru jsem mu taky radit nemusel. Nějakou zábavu si tam určitě najde.
Už vám z Pchjongčchangu psal?
Ono toho teď bylo nějak hodně. Brácha cestoval a já jel s juniorskou reprezentací na mistrovství světa, takže před olympiádou jsme se vlastně ani nebavili. Ale určitě se ozve po nějakém zápase, až bude mít chvilku čas.
Vždycky jste k sobě měli takhle blízko, nebo jste se jako malí kluci někdy i poprali?
Někdy? Pořád. (směje se) Rodičům se to samozřejmě nelíbilo. Bydleli jsme v paneláku, takže pokaždé, když jsme slyšeli cvaknout výtah, okamžitě jsem se posadil k učení a brácha si začal hrát. A tvářili jsme se, že se máme moc rádi.
Čím vás nejvíc vytáčel?
Nevím, prostě každý den něčím. Proto jsme se taky denně rvali. A když nic, tak už jen tím, že byl. (směje se) Jedno období bylo v tomhle směru opravdu hodně náročné. Tam stačila maličkost a už jsme byli v sobě. Nebo jsme si prostě nějakou záminku uměle vytvořili. To nebyl problém.
Vy jste kdysi ve Žďáru nad Sázavou také nejprve začínal s hokejem, ale pak jste od něj zběhl k běžeckému lyžování. Nelitoval jste někdy?
Je pravda, že mě občas napadlo, že by spousta věcí byla jednodušší.
Jako například?
Třeba když jsem byl zavřený někde měsíc a půl za polárním kruhem a ve tmě a s čelovkou na hlavě jsem se chystal na sezonu. To jsem si kolikrát říkal, že kdybych zůstal u hokeje, tak bych spal denně ve své posteli a na zimák na trénink bych to měl jen nějakých pět minut od baráku. (usmívá se)
Jezdíte domů na Vysočinu často?
Bydlím v Liberci a za mámou vyrážím, jak to jde. Samozřejmě v zimě je to horší, času není tolik. Naposledy jsem byl na Vysočině na čtyři dny při mistrovství republiky, které bylo v lednu v Novém Městě na Moravě. Ale za mámou jsem se samozřejmě taky podíval.
Na to, jestli sledujete olympijské hry v Jižní Koreji, se asi ptát nemusím...
Přiznávám, že časově mi tahle olympiáda nevyhovuje. Volněji mám až večer, takže sleduju spíš záznamy. Navíc teď jsem jako trenér juniorské reprezentace s týmem na závodech v Německu.
Takže ani hokejové zápasy svého bratra neuvidíte?
Popravdě řečeno jsem ještě ani moc nestudoval, kdy přesně kluci hrají, ale pokud budu mít čas, tak se určitě podívám. To je jasné.
Nicméně alespoň výsledkově určitě sledujete i ostatní výkony Čechů. Jak se vám zatím z téhle stránky letošní olympiáda líbí?
Myslím, že start se dvěma biatlonovými medailemi byl fantastický. A co se týká například běhu na lyžích, tak deváté místo Martina Jakše patří podle mě taky do stejné kategorie. Už dlouho tady takový super výsledek nebyl. A nikdo ho nečekal. O to z něj máme všichni větší radost.
Přímo v Koreji sice nejste, nicméně v olympijském parku v Brně vás sportovní fanoušci už zahlédnout mohli...
To je pravda, měl jsem tam o víkendu jakýsi workshop, jezdil jsem na běžkách. A potom byla i autogramiáda. No a mezitím jsem s dětmi obešel různé atrakce. Užili jsme si to náramně. Byl to takový příjemný rodinný den.
Když už jsme zmínili vaše děti, jak jsou na tom s lyžováním? Potatily se?
Lyžovat samozřejmě umí, dokonce si myslím, že lyžují hezky. Ale ani jeden do běžeckého lyžování žhavý není. Sebastiána baví spíš prkno a různé freestylové aktivity jako parkour. A hlavně dělá baseball. No a Sandra maluje a zlobí. (usmívá se)
O vás je známo, že pořádáte lyžařské kempy Martina Koukala. Dívala jsem se, že je o ně velký zájem. Znamená to, že lyžařů běžců je u nás pořád dost?
Ano, hobíků, kteří se chtějí pořádně naučit na běžkách, je dost. A mě jejich zájem těší. V podstatě všechny letošní kempy jsme vyprodali. A další udělat nezvládnu, protože v tom svém nabitém programu už těžko hledám čas.
Vzhledem k tomu, že se teď pohybujete u reprezentačního mládežnického týmu, jaká je podle vás budoucnost běžeckého lyžování v Česku?
Jsem střízlivý optimista. Máme šikovné děti, ale co bude za pět deset let, to je otázka. Nevím, jestli má někdo křišťálovou kouli, aby se podíval, jestli z těch, které teď vnímáme jako velké talenty, vyrostou závodníci, kteří budou jezdit super výsledky ve světových závodech. Je složité říct o někom v patnácti, že právě on bude jednou hvězda. Uvidíme. Každopádně si myslím, že před sebou máme ještě pár hodně těžkých let.
Když se ještě na skok vrátíme k letošní olympiádě, zkusil byste si tipnout, jak dopadnou čeští hokejisté? Tedy i váš bratr Petr?
Já doufám, že budou mít medaili.
Abyste v rodině s bronzem ze závodu štafet ve Vancouveru v roce 2010 nebyl sám?
Jo, věřím, že to dopadne dobře a že budeme mít s bráchou podobnou bilanci.
