„Abychom se co nejvíce aklimatizovali, tak nikdo by nešel spát dřív. Trénink ten den aspoň rozloží. Kdybychom místo něj leželi na hotelu, tak každý usne,“ říkal Nakládal na stadionu Korejské univerzity v Soulu.
Pomůže i trénink unavenému tělu?
I když to cestování pro nás bylo díky byznys třídě komfortní, tak pořád je tam člověk 11 hodin zkroucený. Z letadla to cítí, takže aspoň jsme na ledě protáhli tělo. A večer? Problém se spaním mít nebudeme. I když jsme v letadle něco naspali, tak díky tréninku budeme unavení a brzy lehneme. Navíc na hotelu je i možnost regenerace, tak toho využijeme. Když s klubem létáme do Činy, Chabarovsku či Vladivostoku, tak hned druhý den hrajeme, tady máme těch dní na zvykání víc.
Jaký je dojem z luxusního hotelu?
Moc pěkný. Vyšel nám vstříc zdejší generální manažer, který je z Česka. Díky němu jsme tam. Co jsem slyšel, tak je hotel hodně drahý a bez něj bychom tam nebyli. Je to pro nás super a nemůžeme si na nic stěžovat.
Co říkáte na halu, která se podobá těm tréninkovým v Česku?
Nám jde hlavně o to, abychom se v ní sehráli. Jediné minus je, že tu byla ukrutná zima. Ke konci jsem cítil, jak mě na nohou zebou prsty, takže jsem rád, že jsme tam nebyli dlouho. Pamatuji, že když jsem byl malý, začínal v žácích a kolikrát jsme hráli na těch otevřených kluzištích, že jsme brečeli zimou. A taky jsme s tím nemohli nic dělat. Vždycky jsem nadával, že je na Spartě, kde trénuje reprezentace, zima, ale tady je to ještě horší. Na druhou stranu zase byl kvalitní led.
Teprve ve čtvrtek, týden před olympijským startem, bude tým kompletní. Bude to stačit na sehrání?
Mělo by to být v pohodě, známe se z Euro Hockey Tour. Když dřív jezdili hráči z NHL, tak taky neměli možnost žádných kempů a přípravného duelu. Takže v tom máme naopak výhodu.
Už na vás dýchla olympijská atmosféra?
Dneska jsem nad tím přemýšlel, ale ještě to na mě nedýchlo. Teď se v televizi hodně opakovalo Nagano, s manželkou jsme na to koukali a já se zasnil, jak by bylo pěkné, kdybych něco takového zažil. Po příletu to ještě nevnímám, protože tady se olympiáda neodehrává. Ale až se přestěhujeme ze Soulu do vesnice, tak to na mě dolehne.
Každý Čech si prý pamatuje, co dělal v únoru 1998.
Taky to vím přesně. Vybaví se mi semifinále s Kanadou. Se starším bráchou jsme byli nemocní, jen už si nepamatuji, jestli opravdu, nebo jsme to nahráli. Ve školách to bylo ale stejně volnější, nepsaly se písemky, učitelé to také prožívali. My to sledovali doma, skákali přes sebe na postelích. Úžasná euforie.
