Třeba o nás jednou natočí film, říkají dobrodruzi Mansourová s Češkou

Pchjongčchang (Od našeho zpravodaje) - Povznášející pocit bezbřehého štěstí se sportovce obvykle zmocňuje v okamžiku velkého vítězství. Nebo při přebírání medaile na pódiu. Česká krasobruslařka Cortney Mansourová se tetelila blahem už při pouhém vstupu na hladké a lesklé olympijské kluziště před prvním tréninkem v korejském Kangnungu.

ZOH 2018

Sledovat další díly na iDNES.tv

Viděla na něm logo z pěti propletených kruhů. Skoro se rozplakala dojetím. Podívala se na partnera Michala Češku a špitla: „Jsme vážně tady. Dokázali jsme to.“

Titěrná slečna narozená v kanadské Regině vypadá trochu jako panenka. Mluví anglicky a v každé třetí větě použije slovo „amazing“, „excited“ či „dream“. Přesto její gejzír vášní nevypadá ani trochu strojeně. Naopak působí uvěřitelně a opravdově.

„Slovy se ta slast nedá popsat,“ tvrdí. „Každý malý krasobruslař sní o téhle příležitosti. A málo z nás ji skutečně dostane.“

Mansourová s Češkou se do soutěže pro nejlepších 24 tanečních párů na světě kvalifikovali na sklonku září. Nicméně mučivý stres na nich otravně visel až do poloviny prosince, kdy Cortney konečně dostala české občanství, bez něhož nemohla startovat a o které žádala už od roku 2013.

V rozhovorech dokola posílá vděčné vzkazy právníkovi Janu Šťovíčkovi za spásnou pomoc, díky níž si nyní může ve vesnici vyměňovat odznaky s vyslanci ostatních států. Každou chvíli něco fotí - v jídelně například zvěčnila Michala s kanadskou hvězdou Scottem Moirem.

Na mobilu si zkouší olympijský kvíz. Chystá se na páteční otevření Českého domu a poté na slavnostní zahájení her, na němž prostě nesmí chybět. „Bude zima, ale navleču na sebe co nejvíc vrstev,“ vysvětluje.

Den po příletu z Detroitu, kde se s „Majklem“ Češkou připravovali, chodila s telefonem po pokoji a při videohovoru ho pyšně ukazovala rodičům, kteří pak za ní dorazili ve čtvrtek. „Táta lyžoval, snažil se dostat na olympiádu, ale nakonec dal přednost škole. Je úžasné, že mě tady uvidí bruslit.“

Opět do diktafonů roztomile recituje slůvka a fráze v jazyce své nové vlasti: „Jeden čaj, prosím. Ty seš hezký, já jsem hezká. Ahoj, jak se máš? Dobrý den!“

Předvedla taky velkou státní vlajku, kterou si Koreje přivezla a vyvěsila ji v apartmánu místo dveří. „Moc se mi líbí, mám ji třeba i na bruslích,“ hlásí hrdě. „A až budou hrát Češi hokej proti Kanadě, budu fandit jim. Stejně jako třeba Sáblíkové v rychlobruslení.“

Sama na medaili nemyslí. Přece jenom pro ni a jejího parťáka visí v závratných výšinách, kam ani při nejvydařenější zvedačce nedosáhne. Doufají v postup do finále. Michal Češka jako smělý cíl vyřkl útok na patnácté místo.

Přesto si ti dva myslí, že by jednou podle jejich dobrodružství mohli natočit film, který by se mohl podobat známému bijáku Ledové ostří. „Ten si pustíme, kdykoliv běží v televizi. My jsme taky museli zvládnout spoustu výzev,“ podotýká Mansourová.

V novém českém pasu (vlastní i kanadský a americký) skutečně má u příjmení příponu -ová, což zmátlo korejské pořadatele, takže akreditaci obdržela s malým zpožděním.

Lehké zklamání ti dva prožili v čarovné chvíli prvního sklouznutí na olympijském ledu. Byl totiž dost měkký a stála na něm voda.

Jenže oni by si zřejmě lebedili, i kdyby se v Ice Areně bořili po kotníky. Užívají si každý moment. Všechno nadšeně chválí. A prohlašují: „Tenhle zážitek nic nepřekoná. Leda bychom se dostali i na příští hry.“