Když po osmém místě na své hlavní trati 5000 metrů na hrách v Pchjongčchangu dostala od životního partnera Matthiase Grosseho otázku: „Co budeme dělat?“, neváhala přes obrovské vyčerpání a zklamání z výsledku s odpovědí.
„Budeme pokračovat,“ řekla pětinásobná olympijská šampionka.
„Pořád ještě porážím mladší soupeřky. Proč by měla moje éra skončit?“ prohlásila Pechsteinová.
K pětce vzhlížela v Koreji s nadějemi a patřila ke spolufavoritkám, protože v této sezoně dokázala na nejdelší trati vyhrát i závod Světového poháru ve Stavangeru. V olympijském závodě ale byla oproti času z Norska skoro o deset sekund pomalejší.
„Ledová babička“, jak si sama říká, přiznala, že jí došly síly.
„Začala jsem dobrými časy na kolo, do šestého sedmého to šlo dobře. Pak jsem to tempo neudržela, sama nevím, proč,“ uvedla. Dodala, že pokud platilo její heslo: „Zvítězit, nebo zemřít“, pak tentokrát mířila spíš k tomu umírání.
V závodě na 5000 metrů, který na OH vyhrála v letech 1994, 1998 a 2002, měla v Koreji nejspíš největší šanci na zisk vysněné desáté olympijské medaile. Skýtá se jí ještě možnost ve stíhačce družstev a v závodě s hromadným startem, kde ale nepatří k favoritkám, nicméně v této sezoně už také jednou v SP vyhrála (v prosinci v Calgary).
A kdyby to nevyšlo? „Další šance bude zase na pětce za čtyři roky,“ řekla Pechsteinová.
