"V roce 1896 se vrátil Jiří Guth-Jarkovský, jeden ze dvanácti zakladatelů olympijského výboru, z her v Aténách. Ten zážitek ho nadchl. Viděl tam všude vlajky, národní hrdost a domyslel si, že něco podobného by mohlo pomoci i Čechům," začíná líčit počátek olympijské anabáze Kolář.
Celý Jarkovského plán pod heslem "Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát" začal nabývat konkrétní obrysy, když se v roce 1919 stal generálním sekretářem Mezinárodního olympijského výboru. "Žádný jiný Čech to tak vysoko nedotáhl," připomíná Kolář.
Díky tomu, že se velký propagátor sportu stal vrchním ceremoniářem prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, šlo vše jako po drátkách.
"Jarkovský dokázal vcelku snadno přesvědčit tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše, že olympiáda může skvěle propagovat nově vzniklé Československo v cizině," vysvětluje tak trochu pragmatické nadšení Gutha-Jarkovského.
Paříž měla olympiádu, Praha jen velký kongres
Boj o letní olympijské hry 1924 začal. Tedy – už bylo skoro na spadnutí, že opravdu vypukne. Jenže do dění zasáhlo přátelství Čecha Gutha Jarkovského a zakladatele olympijské myšlenky, barona Pierra de Coubertina. "Vysvětlil mu, že už mu táhne na šedesátku, že už je to starý pán a rád by se s olympiádou rozloučil doma, v Paříži," shrnuje Coubertinovy argumenty Kolář. Když navíc baron přihodil na stůl lukrativní nabídku, totiž pořádat v Praze v roce 1925 velký olympijský kongres, Guth-Jarkovský souhlasil.
"Plácli si. Ono ani nebylo jiné východisko, po hospodářské krizi podpora hrám výrazně ochladla," podotýká historik českého olympismu.
Hlavní město Československa tak nakonec ani oficiálně neprojevilo zájem o hry.
"Přesto je ve statistikách Mezinárodního olympijského výboru uvedeno, že tehdy Praha o hry usilovala. Tehdy se ovšem města o olympiádu ucházela úplně jinak," poukazuje šéf Českého olympijského výboru Milan Jirásek na skutečnost, že dříve bylo vše méně oficiální – města nemusela podávat přihlásky ani dokazovat, že na pořádání olympiády mají peníze.
A v té době Praha začala pokukovat po hrách v letech 1932 a 1936. "Jenže zatímco předtím se pro akci nadchli politici i lidé, ve třicátých letech nikdo po hrách netoužil. Celé to vyšlo do ztracena," říká František Kolář.
Po válce řešilo Československo jiné problémy a na pořádání her nemělo myšlenky. A ani peníze.
Změna přišla v roce 1967, když do křesla šéfa Českého olympijského výboru usedl profesor Emanuel Bosák. "Velký funkcionář, ale taky podobný blázen, jako býval na přelomu 19. a 20. století Josef Rössler Ořovský," glosuje Bosáka Kolář.
Když o hry bojují Češi a Sověti
Bosák se rozhodl, že v roce 1980 bude hostit olympiádu Praha. Věci se chopil důkladně – zpracovány byly přípravné studie, peníze měla poskytnout státní pokladna i spřátelené země socialistického bloku. A hlavně: podporu měl nápad i u soudruhů v Sovětském svazu.
"Bohužel Sověti si chtěli napravit renomé, které pokazili okupací v roce 1968. K tomu se hodila myšlenka olympijských her. Zachovali se stejně jako Hitler s olympiádou v Berlíně v roce 1936," pokrčí Kolář rameny nad politickými čachry.
Metropoli zůstal jen hotel Olympik
Velký soused Prahu přetlačil a českým příznivcům her zůstaly jen oči pro pláč.
"V přádelnách v Nejdku na Karlovarsku dokonce lidé spustili všelidovou sbírku na hry. Prý když jsme si z vlastních peněz postavili Národní divadlo, zaplatíme i olympiádu," vybavuje si historik nadšení, na které v Praze zůstala jediná památka: hotel Olympik, na tehdejší poměry nóbl podnik.
Pak nastalo v metropoli olympijské ticho, které trochu rozvibroval zájem Vysokých Tater o zimní hry.
Teď se o největší sportovní akci na světě mluví znovu. Věří František Kolář, že se tu někdy konat bude? "Moc bych si to přál. Zatím je ale olympiáda příliš výdělečný podnik, než by se konal právě tady," posteskne si.
 SPOLEČNÉ NE HRÁM! Jiří Guth-Jarkovský (vpravo) chtěl hry v Praze v roce 1924. Pierre de Coubertin mu to rozmluvil. |
