V době, kdy Češi drobnou blondýnu teprve objevovali.
"Tohle jste si na mě připravili?" pousměje se nyní čtyřicetiletá žena, která míří na svoji pátou olympiádu. "Tak co jsem tehdy říkala?"
Třeba o vašem studiu jste se vyjadřovala, že jde ztuha.
A to jsem na FTVS teprve začínala. Potom mé studium už nešlo vůbec. Rozkládala jsem ho, rozkládala – až už rozložit nešlo.
Také jste prohlásila: "Nebýt vody, byla by ze mě usedlá panička."
Pod to se podepíšu i dnes. Vyrůstala jsem za socialismu, bez vody bych nejspíš inklinovala k nějakému úplně obyčejnému povolání, které si teď neumím ani představit. Seděla bych v kanceláři a byla dneska úplně jinde.
S titulem olympijské vítězky jste si pak v Atlantě posteskla: "Kdybych teď měla jít na Hrad, nemám pořádně co na sebe."
Pravda. Tehdy jsem skutečně měla jen takovou tu uniformu, která se považovala za slušné oblečení pro ženu: bílá halenka, tmavá sukně a hotovo. Bylo to velmi nenápadité, snad do školy ke zkoušce, ale společenská sezona se v tom rozhodně absolvovat nedala.
Kolikery společenské šaty máte doma teď?
Nositelné? Čtvery.
Další váš atlantský výrok jste rozhodně nedodržela: "Donekonečna závodit nebudu ani do 35 let rozhodně ne. Odchod už je na obzoru."
No vidíte. Sama sebe jsem hodně překvapila.
|
Co se jí vybaví. Když se řekne Čína |
Tehdy jste doufala, že bez závodění se nebudete nudit.
Což doufám pořád. Kdo ví, kam mě život zavane. Bavilo by mě dělat manažerku. Zato si už vůbec neumím představit sebe a nějakou jednotvárnou práci s pravidelnou pracovní dobou, při které jsem pořád na stejném místě.
Váš manžel Luboš v Atlantě 1996 sliboval: "Když bude Štěpána dál vozit medaile, klidně zůstanu doma u mytí nádobí."
(Luboš vzhlédne od stolu: Teď říkám, že naštěstí máme myčku.) On to tehdy myslel asi obrazně: že když budou medaile, bude mě podporovat. Pověsil pádlo na hřebík a začal se mi na vodě víc věnovat.
Zlatá medaile vám v Atlantě vynesla prémii 600 tisíc korun. V té době pro vás muselo jít o nepředstavitelné peníze, že?
Určitě. Staly se základem toho, že dnes máme byt v osobním vlastnictví a auto jsme nekupovali v bazaru. Posunuli jsme se někam dál.
Jak moc teď počítáte peníze, které potřebujete na sezonu?
Ty řeší Luboš, zaplaťpánbůh. To je to jeho "mytí nádobí".
Pádlujete dál i kvůli penězům?
Ne! Ale je příjemné mít aspoň nějaké. Protože je mi jasné, že v mém věku a bez odborného vzdělání se mi po kariéře bude začínat těžko.
Je vám 40, vaše tělo stárne. Stává se vám, že ráno hůř vstáváte z postele?
Spíš se ráno později dostávám do tempa. Nedělá mi problém vylézt z postele, ale časný dopolední trénink mi nevyhovuje. Při něm nejvíc hrozí, že si něco natáhnu nebo že si přehodím obratle. Potřebuju mít tělo rozhýbanější. Proto radši pádluju až před polednem.
Omezujete s věkem každodenní tréninkové dávky?
Jen když je špatné počasí, víc se hlídám. Ale naopak jsem přidala v zimní přípravě, trošku i v posilovně. Slalomářské tratě jsou teď sice kratší, ale tím pádem se výrazně zvýšila intenzita, jezdí se víc na doraz.
Kdy naposledy vás tělo vystrašilo – a opravdu hodně bolelo?
To se stává tak jednou za čtvrt roku. Většinou jde o obratle nebo o žebra. Naposledy týden před olympijskou kvalifikací. Šla jsem se rozjezdit a něčím si lehce hnula. Ztuhla mi záda a nemohla jsem se pořádně otočit. Po deseti minutách jsem vylezla z vody a začali jsme obtelefonovávat fyzioterapeuty.
Šlo o nejkritičtější moment vaší cesty do Pekingu?
Snad. Já věděla, že je to řešitelné. Jen jsem se bála, že přijdu třeba o tři dny tréninku a bude z toho stres.
Kolikrát do roka si řeknete: Mám já tohle ještě zapotřebí, neměla bych radši skončit?
Během zimy tak jednou týdně.
|
■ Naděje pro Peking, seriál MF DNES |
Jak dlouho se vás potom taková myšlenka drží?
Většinou bývá spojená s nepříjemným tréninkem, kdy mi to nejde. Nebo když vás zasáhne sněhová vánice, fouká vítr, brány lítají nahoru dolů a vy řešíte, jestli má cenu jít na vodu. Ovšem jde spíš o momentální naštvanou reakci než o vážnou úvahu, že bych chtěla končit.
Dokáže vám manžel Luboš u vody ještě vynadat?
(Luboš se zakucká smíchy.) No... Dokáže. Překvapuje mě, že za ta léta nepochopil, že mě tím spíš sráží.
Ostrá a hlasitá slova na vás tedy nepůsobí?
Tu a tam mě nakopnou. Luboš pak vždycky říká: No vidíš, pomohlo ti to. Jenže v 90 procentech je účinek opačný. On má prostě ve své nátuře, že nedokáže klidně reagovat. Najednou ho napadne, že se na to mé ježdění nedá koukat, a musí mi to dát najevo.
(Luboš: Štěpána a náš Luboš mají nevýhodu, že jsou z rodiny a že si k nim dovolím víc než k ostatním.)
Když vás přepadne ponorková nemoc, jak si od sebe odpočinete?
Někam je oba pošlu pryč a mám doma klid.
Už jste se začala těšit do Pekingu?
Pořád nevím. Asi tam nejdřív potřebuju přijet na soustředění. Ucítím atmosféru olympiády a dostanu chuť opřít se do toho. I když je pravda, že jsem teď vytáhla a prolistovala olympijský magazín, kde jsou povšechné informace o Číně. Dali mi ho sice už v zimě, ale tehdy jsem ho doma někam zastrčila a říkala si: Tohle tě možná ani nebude zajímat.
Myslíte opět jen na medaili?
Jinak to ani nejde, už od prvního úspěchu v Atlantě 96. Na většinu závodů jsem odjížděla s pocitem, že jsem dobře připravená a na medaili mám. Výjimkou byly jen olympijské Atény, před kterými jsem měla potíže se šlachami, nebyla jsem v pohodě a pochybovala o sobě.
Letos nepochybujete?
Zatím ne. Ze zimy a z kvalifikace mám dobře nakročeno. Jenže to jsem tři měsíce před Aténami měla taky. Snad se tentokrát nic nezvrtne.
Nedávno jste naznačila, že by se vám líbila olympiáda v Londýně. Jak jste to myslela?
Bude za rohem, ne? Angličané jsou dobří slalomáři a postaví určitě kvalitní trať, která nebude tak extrémní jako v Pekingu. Na tréninky to tam budeme mít mnohem blíž než do Číny. I příbuzní se do Londýna coby diváci dostanou snáz. Prostě bude to pro nás příznivější olympiáda.
To zní, jako byste myšlenku na start v Londýně 2012 nezavrhla. Nebo tam pojedete jen jako doprovod syna Luboše?
Tak... Moc pravděpodobný můj start v Londýně není. Ale na druhou stranu už vím, že čtyři roky od jedné olympiády k druhé vždycky rychle utekly – a na jejich konci jsem zjistila, že mi to pořád ještě jde. Uvidím, co se mnou provedou teď. A náš Luboš? Tou dobou bude v dobrých slalomářských letech, jenže takových kluků je tu víc. Třeba další olympiádu uvidíme jen doma u televize.
Což se vám naposledy přihodilo před dvaceti lety, při hrách v Soulu 1988.
A ty jsem ani moc nesledovala. Tehdy tam ještě vodní slalom ani nebyl.
|
Před olympiádou si pustí dvacet kubíků vody
|
