"Těžko můžu být šťastnější, protože teď můžu své zlato věnovat velkému vůdci Kim Čong-unovi," řekla zlatá judistka An Kum-ae. "Mám zlato, protože mi náš vrchní velitel Kim Čong-un dodal sílu a odvahu," pronesl vzpěrač Kim Un-kuk.
"Příčinou mého úspěchu je láska a rozvaha generála Kim Čong-ila a soudruha Kim Čong-una," tvrdil další vzpěrač Om Jon-čol – a právě on zvolil děkovnou řeč ideálně.
Poděkování současnému vůdci Kim Čong-unovi je v ní samozřejmostí, nesmí se však přehánět, aby tím nebyl zanedbán předchozí lídr Kim Čong-il, který zemřel na konci loňského roku.
I tak vypadá olympiáda v zemi, kde rozhodně neplatí otřepané heslo: "Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se." Spíš by mělo znít: "Když už se zúčastníte, běda, abyste nevyhráli!" Otevřeně to nikdo nepotvrdil, ale podle americké televize ABC jsou pravdivé zvěsti o neúspěšných olympionicích, kteří jsou posíláni do pracovních táborů. Tam pak dřou v dolech nebo jako dřevorubci, to vše v nebezpečných podmínkách... Ano, taková sportovní prohra (doslova) bolí.
Potvrzená však jsou "hodnotící setkání", kde sportovci hovoří nejen o svém vlastním výkonu, ale i o ostatních. Obzvlášť špatně pak z těchto mítinků vycházejí olympionici, kteří nejenže nevyhráli zlato (taková drzost!), ale ještě prohráli s arcinepřátelskými národy USA či Jižní Koreou (nemyslitelné!). V lepším případě jsou vyloučeni ze sportovní organizace, v horším je čeká pracovní tábor.
Reprezentovat KLDR na olympiádě zkrátka připomíná ruskou ruletu. Buď ztratíte vše, nebo jste král. Úspěšné sportovce totiž země umí odměnit. Jejich společenské postavení se rázem výrazně zlepší, získají titul "hrdina", dostanou bohatou finanční odměnu, byt, auto, ledničku, televizi... Věci, o nichž si mnoho z 23 milionů obyvatel země může nechat jen zdát.
56 z nich letos na olympiádě tuto ruletu podstoupilo. Jen čtyři zlatí šampioni mohli mířit domů bez obav.
