Životní závod absolvoval v olympijském finále.
Bouřlivou kulisu osmdesáti tisíců diváků znásobilo finále mužského sprintu na 100 metrů. Na londýnském olympijském stadionu to při něm vřelo. "Větší humbuk tady asi těžko bude," řekl český kladivář.
Aby neztratil koncentraci, natáhl si přes hlavu kapuci. "Ale jde to blbě. Špunty v uších nemám, musím si je překrývat a nevšímat si toho."
Organizátoři jim dokonce přerušili soutěž. "Po očku jsem to sledoval, zajímalo mě, kolik poběží. Jen jsem se mrknul na tabuli a pak se zase soustředil."
To už mohl být relativně v klidu. Poprvé v kariéře postoupil na vrcholní akci do finále. "Rozhodla hlava," tvrdí.
Před měsícem na mistrovství Evropy nepostoupil z kvalifikace, zklamání netajil. Jako by mu na vrcholných akcích byla účast mezi nejlepšími zapovězena. "Ale tady jsem měl v kvalifikaci jinou hlavu než v Helsinkách," vyprávěl.
Před londýnským vrcholem sezony absolvoval několik sezení s psycholožkou Zdeňkou Sládečkovou. Výsledek? "Až jsem se divil, co se děje. Po kvalifikaci jsem byl v totálním klidu, finále naprosto bez nervů."
V sestavě dvanácti nejlepších kladivářů pod pěti kruhy se cítil dobře od prvního pokusu. Nejdál poslal kladivo ve třetí sérii, na značku 77,17 metrů. Od medailové pozice ho dělilo 154 centimetrů. "To jsou takové kdyby kdyby," nepouštěl se do debaty o olympijských kovech. "Mohlo to být i horší, mohl jsem blbě založit. Jsem šestej, je to dobrý."
Poděkování poslal psycholožce. "Přijel jsem maximálně připravený a duševně silnější a také sebevědomější." A v kladivářském kruhu předvedl nejlepší český olympijský výsledek historie.
