Navzdory slávě zůstává tichá, skromná, usměvavá. Ale stejně je trochu nešťastná povaha: Po úspěchu si prožije vteřiny štěstí a pak se začne stresovat, že ho bude muset zopakovat.
"Nejsem vítězný typ, pořád musím bojovat s trémou: u bazénu i v životě. Čím větší jsem favoritka, tím je ten tlak pro mě těžší."
Letos se stala mistryní Evropy, jenže její oblíbená padesátka znak se na olympiádě neplave. A na dvojnásobné trati nikdy nebyla suverénní. Jenže pro ni je to možná výhoda...
Za měsíc začíná olympiáda. Už jste nervózní?
Ještě ne, spíš jen z toho, že jsem kvůli chřipce musela vynechat deset dnů v přípravě.
Lyžařský akrobat Aleš Valenta nedávno vedl kemp pro děti, na sebe neměl moc času. Tvrdil, že jeden ošizený týden v přípravě ho nezabije.
V tom je plavání nekompromisní. Tam je každý výpadek znát. Neztratíte ani tak fyzičku, ale cit pro vodu.
Ale připomenu vám jednu věc: na mistrovství Evropy jste si doplavala pro zlato i s chřipkou.
Asi jo, možná se budu cítit víc odpočatá. Teď už neplaveme objemy, už ladíme.
Na minulých hrách v Austrálii jste byla okouzlená lidmi i přírodou. Líbí se vám Řecko?
Austrálii určitě nemůže konkurovat. Řecko? Zácpy, silnice, plno lidí... Byla jsem tam jednou na mistrovství světa a nejvíc se mi líbil noční výlet na Akropolis. Ale chci poznat okolní ostrovy. Moje závody jsou na úvod olympiády, pak budu mít trochu času.
|
Ilona Hlaváčková Profese Plavkyně Bohemians, studuje Fakultu tělesné výchovy a sportu Narozena 15. března 1977 Kariéra a úspěchy Stříbro na mistrovství světa 2003 v dlouhém bazénu (50 m znak) a 2002 v krátkém bazénu (100 m znak), šestinásobná mistryně Evropy (50 i 100 m znak, v roce 2004 v dlouhém bazénu), drží dva evropské rekordy Soukromí Přítel Pavel Kudrnáč je tenistou. Nemá paměť na čísla. Do deseti let neuměla vůbec plavat. Nemá ráda rybník, bojí se ryb. Poprvé se zamilovala ve školce. Už dvanáct let ji trénuje Milan Moravec, stále mu vyká. Bydlí na koleji, nemá televizi. |
Těšíte se do Atén?
Ano, ale mám docela strach z té atmosféry. Vždyť lidi se tam bojí atentátu.
A co umístění? Pořád je pro vás úspěchem postup do finále?
Na tom se nic nezměnilo.
Jste mistryní Evropy, držíte evropské rekordy. Kdybyste byla takhle úspěšná v jiném sportu, neměla byste potíže s rozpočtem na přípravu. Za evropské zlato byste nedostala jen 60 tisíc od svazu, ale sponzoři by se o vás poprali. Není to na plavání nespravedlivé?
Nespravedlivé to není, ale je mi to líto. Možná je chyba i ve mně. Neumím se prodávat. V tom jsem až moc pohodlná nebo ostýchavá. I někteří naši plavci v tom umějí chodit lépe.
Máte na mysli třeba Yvettu Hlaváčkovou, plaveckou modelku s nejdelšíma nohama na světě?
Třeba, tu odvahu jí docela závidím. Brala bych, kdyby někdo přišel a řekl: Líbí se mi, jak ten sport děláš, jaké máš úspěchy, tady máš peníze. Ale že bych někam šla a někoho žádala o peníze? To bych nedokázala. Neumím se vychvalovat.
To přece nedělají sportovci, ale manažeři.
Ke mně se nehrnou.
Dobře. Jsem váš manažer. Ilono, měl bych pro vás nabídku na focení spodního prádla. Berete?
(smích) To by měla být reklama? To by ta firma nejspíš utrpěla.
Třeba by po vás pojmenovali typ podprsenky. Ani to vás neláká?
Dělám si vždycky legraci, že se po mně jmenují ty ponožky Lonky. Jak by se vám líbil třeba název Hlavajdy? Pro podprsenku dobrý, ne? Ba ne, žertuji, neumím si to představit.
Styděla byste se?
Taky, vždyť nemá žádnou super postavu.
Ale, ale. Myslím, že jste zbytečně skromná. Navíc jako plavkyně jste přece zvyklá, že vás lidi pozorují poskrovnu oblečenou, ne?
To rychle projdu kolem bazénu a šup do vody. Ne, už toho nechte. Mě opravdu nepřesvědčíte. Jsem ve znamení Ryb a jsem docela přecitlivělá, často se dojímám, o všem dlouho přemýšlím. Umím se poprat v bazénu, ale v životě mi to moc nejde.
Opravdu?
Někdo mě naštve, připravím si nějakou řeč, ale pak začnu koktat. A ty nejlepší argumenty mě napadají až doma. Ale musím říct, že dělám pokroky. Nedávno jsem stála ve frontě a někdo mě předběhl. Šla jsem a slušně ho poprosila, aby se vrátil na konec fronty. Byla jsem rudá až za ušima, zpocené ruce, ale dokázala jsem to. Pro mě to byl heroický výkon.
A jak to dopadlo?
Odešel.
Asi vás poznal...
Ne, mám výhodu, že plavu v brejličkách a čepici. Nikdo mě nepozná. Spíš byl překvapený z toho, že nekřičím a nenadávám.
Čím si uděláte největší radost?
Jsem líná chodit po obchodech shánět na sebe věci, ale miluju čokoládu. Nejraději jsem s přítelem, sestrou, rodinou. Když si povídáme a jsme pohromadě, je mi fajn.
Váš přítel je tenista. Jaký je plavec?
Pavel plave velmi dobře, už zvládne všechny styly. Prošel mou odbornou výukou. Naučila jsem ho delfínové vlnění a motýlek. Je trpělivý a snese i to, když se mu začnu smát.
To není hezké.
Já se mu směju mile.
Naučil vás na oplátku tenis?
Snaží se a musím říct, že je při tom tolerantnější než já. Mně totiž na tenise vadí, že mě omezujou ty bílé čáry, takže jsme se domluvili, že na ně hraje jenom on, zato mně musí vybírat i auty. Někdy to ale nestíhá.
Třeba když se trefíte za plot? Jak dlouho vám při hře vydrží míčky?
(smích) Hrajeme s osmi, takže docela dlouho.
Studujete Fakultu tělesné výchovy. Máte nějaké resty?
No jéje. Několik zkoušek jsem musela nechat až na září, nebyly volné termíny ani čas. Mezi tréninky sebou plácnu do postele a odpočívám.
Třeba vám pomůže u zkoušejícího i medaile z olympiády.
Tak na to nespoléhám. Myslím, že spousta kantorů ani neví, kdo jsem, a to je dobře.
Kdy školu doděláte?
Do dvou let, pak si budu hledat práci. Ráda bych pracovala s dětmi. To má smysl, vidíte zanedlouho pokroky. Netoužím po velké kariéře.
Ani novinářské? Deníku Sport jste nabídla spolupráci, během olympiády pro ně budete psát.
Připadám si vždycky hloupě, když o tom mluvím. Je to spíš nadšení. Ráda píšu, baví mě kontakt s lidmi, ale bála bych se stresu, abych všechno stihla napsat do uzávěrky.
To je přece normální. Ale mrzí mě, že jste u konkurence.
Ozvali se první. Ale slibuju: Když se mnou nebudou spokojení, ráda to zkusím u vás.
Dobrá. Co byste nám nabídla za rozhovor?
Mám sen udělat rozhovor s Honzou Železným, protože si ho vážím i jako člověka. Co všechno dokázal... Jak dlouho je na vrcholu, co musel překonat.
Na co byste se ho zeptala?
Asi bych si s ním povídala jako sportovec se sportovcem. V tom by mohla být moje výhoda. Dokážu se vžít do jejich role, navázat přátelskou atmosféru. Mazaně to dělá Lukáš Polert pro Lidové noviny. Nedávno mě pozval na skleničku a úplně jsem zapomněla, že dělám rozhovor. To je trochu nebezpečné, protože on se nebojí zeptat na cokoli.
Řekla jste i to, co jste nechtěla?
Domluvili jsme se, že tam určité věci nedá. Ale u něj jsem si byla jistá, že toho nezneužije.
A u novinářů?
Zatím jsem se v nikom nezklamala. Nemůžu si stěžovat. Jsou na mě všichni hodní.
