Zajímavým historickým exponátům vévodí kopie afrického bubnu kmene Nzakara, žijícího v severovýchodním Kongu. Jde o tzv. štěrbinový buben, vyrobený na konci 19. století, který zastával funkci telegrafu. Jeho "signál", bylo slyšet až na 20 km. Průměr primitivní buňky, kde BTS zastupoval štěrbinový buben, byl tedy souměřitelný s buňkou GSM, jejíž největší průměr je 30 km.
Dávný věk komunikace přibližují i obrazy ukazující ohňové signály ve starém Řecku. Jejich prostřednictvím byli Řekové schopni předávat si holou informaci přes celý poloostrov ve velmi krátké době. Na tento komunikační systém po staletích navázali Prusové (dlužno dodat, že nejen oni) svým optickým telegrafem. Část ramene (vyrobeno okolo roku 1840) tohoto telegrafu přibližuje fotografie a druhá ukazuje způsob použití.
Věž na druhé fotografii byla součástí telegrafní linie, sahající z Berlína až do Koblenze. Linie, či chcete-li síť, čítala celkem 61 opticko-telegrafních stanic, již tehdy nazývaných retranslačními. Signál vyslaný jednou věží, byl po spatření předán následující věží dál. Na svou dobu šlo jistě o velmi rychlé předávání vzkazů.
Na příkladu optického telegrafu je možné názorně vysvětlovat dosud používaný termín "přímá viditelnost" vysílačů. Stejně tak dnes běžné slovo signál, získává v souvisloti s pruským telegrafem jiný význam, než ten na nějž jsme zvyklí.
Při sledování optického telegrafu vytanula v mé mysli vzpomínka na vojenskou funkci "signalista pozorovatel". Signalisté byli nešťastníci, kteří v případě jaderného, chemického a ještě nějakého útoku, měli zaujmout pozici na vyvýšenině a vytvořit lidský optický telegraf. Tragikomické na jejich funkci bylo, krom toho, že jsme nikdo nevěřili v její smysl, že některé signály o povaze útoku měli signalisté předávat pomocí plynové masky, kterou si všichni ostatní měli co nejrychleji nasadit na obličej.
Teď již vykročme do 20. století.
Hughesův tiskací telegrafní stroj je jedním z celé řady přístrojů, připomínajících nám, co vše již naštěstí nemusíme používat. Zároveň je tento exponát důkazem, že ne vždy firma Hughes dodávala zařízení, o jejichž vhodnosti lze dlouho pochybovat.
Samozřejmě nemůžeme opomenout vojenskou verzi dálnopisu. Zde je přístroj systému Hell, vyrobený v Německu roku 1943. Doporučujeme ocenit vkusnou zelenou barvu přístroje.
Přestože následující fotografie vypadá vskutku roztodivně, jde o páskový dálnopis Siemens z let 1960 - 1970. Těmi se již nehonosí ani pražská dálnopisná ústředna, s níž jsme vás seznámili v prosinci minulého roku.
Všichni známe dnešní moderní pracoviště a to nejen v oblasti telekomunikací. Ergonomické židle, počítače, dráty, dojem funkčního pohodlí.
Takhle vypadalo na začátku dvacátých let 20. století tehdejší moderní pracoviště ve "stanici pro telegrafní a telefonní provoz". Je snad libo změnit místo?
Tahle krásná komoda, která by mohla ozdobit lecjaký interiér, je vlastně telefonní ústřednou. Oficiální název zní "manuální klapkový přepojovač UB šňůrový" je pro 120 účastníků se dvanácti spojnicemi (vyroben okolo roku 1900.
Telefonní sluchátko vyrobené někdy v letech 1890 - 1900 u firmy Siemens dokumentuje vývoj miniaturizace. Zkuste si jej představit u svého mobilu...
Perla klasické telefonie - Bellův telefonní přístroj, fungující bez zdroje proudu. Na drátech od jednoho aparátu sedí dokonce umělé vlaštovky, u druhého sedí jen jedna, ale do záběru se již nevešla. Do jednoho přístroje se mluvilo a z druhého poslouchalo, pak se role hovořících vyměnily. Klasický simplexní provoz.
Bellův telefon je jednoduchým elektromagnetickým měničem, přičemž princip sluchátka vydržel dodnes, jn u mikrofonu byl nahrazen citlivějším uhlíkovým.
A poslední fotografie opředená vůní dálek, zejména pro příznivce Otakara Batličky. Vysílač jiskrové telegrafie profesora Šimka. Vyroben v roce 1917. Byl umístěn v Praze na Petříně a sloužil ke spojení mladého ČSR se zahraničím.
