Tomu místu se vždycky říkalo U Borovice. Jen pár set metrů dál je křižovatka, kde vlevo odbočíte do Vysokého a vpravo do Roprachtic. Podle Františka Hubaře nejkrásnějšího místa na Zemi.
Tady na malém vršku, kde jeho rod hospodařil, už jako desetiletý kluk snil o tom, že postaví rozhlednu. Splnil si ho však až po půl století a už pět let otvírá obzory na Krkonoše a sto kilometrů do kraje.
„Ještě jako malý kluk si pamatuji, že tu borovice rostly,“ říká Hubař a ukazuje na místo několik desítek metrů vzdálené od osmnáctimetrové rozhledy. Jediná skutečná borovice roste u cesty a i u té je vidět, jak drsné tu jsou povětrnostní podmínky.
Hubař jako desetiletý jezdil na rozhlednu Štěpánka nad Příchovice. Tady našel budoucí inspiraci v kameni, ze kterého je i rozhledna U Borovice postavená.
Třináct metrů žulových kvádrů
Třináct metrů z žulových kvádrů, pět vyhlídkového ochozu a tři metry do hloubky základu. Kdo si koupí vstupenku nahoru, dostane místo lístku za 20 korun pohlednici i s razítkem. Pak se mu naskytne výhled do Krkonoš, Orlických hor, až po Bezděz, Ralsko a Jizersky.
„Nikdy jsem to nestavěl pro peníze,“ odpovídá Hubař každému, kdo se nad nízkou cenou podiví.
Lidé si sem zvykli jezdit. Mnozí z nich ani netuší, že návrh na kamennou rozhlednu nemaloval žádný architekt, ale nadšencova sousedka a projektantka Věra Sůvová a že žulové kameny byly původně součástí podezdívek mnoha horských a podhorských chalup.
Poprvé dostal dětský sen hmotnější podoby po roce 1989. Nejprve Hubař uvažoval o tom, že by rozhledna mohla být ze dřeva, které má v lese. Potom uvažoval o kovu nebo o opuce, která se v Roprachticích a okolí vyskytuje.
Největším kaufem byl starý chlaďák
Nakonec volba padla na tanvaldskou žulu, která se nachází na podezdívkách starých chalup od Černé studnice až po Vysoké. Jenže tanvaldský lom, ve kterém se kámen těžil, je už přes padesát let uzavřený, a tak roprachtický rodák začal kupovat žulové kvádry ze zbouraných starých domů.
Za patnáct let věděl o kdejakém stavení, kde byla žula jako stavební materiál použitá. Druhý důvod, proč se vrhnul na tradiční materiál, byla představa, že stavba musí do horského kraje zapadnout.
Nakonec na vršek, kde dnes rozhledna stojí, navezl 38 nákladních vozů žuly. „Největší kauf jsem udělal, když jsem ve Velkých Hamrech koupil starý chlaďák,“ vzpomíná Hubař. Žulové stavby (chlaďáky) se používaly u bývalých hospod nebo řeznictví a pomocí ledu sesbíraného za zimu se v nich udržoval chlad po celou sezonu.
Na vršek u Roprachtic najednou přibylo 14 fůr cenného materiálu. A pak kopáky, jak se kamenům opracovaným ze tří stran říkalo, převzaly šikovné ruce kameníků. Hubař se do stavby pustil bezhlavě. Dva roky budoval, aby si 16. listopadu 2009 vyzvednul kolaudační rozhodnutí. O den později už se U Borovice konala velká sláva a přes hustou mlhu přišla řada lidí.
Nakonec pomohl obecní úřad
Stačilo málo a dominanta Vysocka mohla vypadat jinak. Mohly za to špatné počty. Když byl Hubař dva řádky před koncem, došel mu kámen. Věděl, že je zle. Za patnáct let měl kraj od žuly doslova vypaběrkovaný.
Když už to vypadalo, že řemeslníci odejdou, objevil pár kamenů, opřených o obecní úřad, který mu je naštěstí daroval. A když je přivezl na místo, do jednoho sedly. Prostě věří, že to tak mělo být.
Rozhledna u Borovice je v provozu celoročně. V zimních měsících o víkendu, v létě pak každý den. Zatímco podobné stavby se staví za evropské peníze, František Hubař si vše hradil ze svého a těší se, že tu snad jednou přivítá stotisícího návštěvníka. Zatím vyhlíží datum 17. listopadu. To jeho rozhledna oslaví páté narozeniny.
