„Nevzpomínám na to vůbec rád,“ ohlíží se Lžičař do minulosti.
První byla povodeň v roce 2002. „Ta byla zhruba srovnatelná s její předchůdkyní v osmapadesátém a zvládli jsme likvidaci následků spolu s následnými opravami vlastními silami. Když se pak znovu zvedla voda o osm let později, mysleli jsme, že nemůže být horší než ta předchozí a že jsme vcelku připraveni na to, abychom se s jejími následky co nejlépe a v nejkratší době vypořádali. Ale to jsme se škaredě zmýlili,“ zavzpomínal raspenavský starosta.
Problém je, že po záplavě voda rychle opadne a při tak velkém postižení města, jehož zástavba sousedí s řekou v délce deset kilometrů, je nutné zajistit přístup na celé území, hned začít odstraňovat následky a zajistit pomoc všem postiženým.
Nové lávky, mosty, silnice
„Ale na to, aby se zajistila pomoc v takovém rozsahu, je potřeba čas. A toho se nedostává. Do toho mají problémy i lidi, které povodeň přímo nepostihla, protože jim nejde elektřina, plyn, neteče voda. Navíc se do města nedalo dojet, nefungovala mobilní síť a jediný, kdo měl spojení, byli hasiči,“ konstatoval.
Povodní Raspenava ve výsledku ale i získala. „Některé břehové zdi, silnice, mosty a lávky už před povodní nebyly v dobrém stavu. Díky obnově města po povodni se podařilo ony zdi opravit, komunikace, lávky a mosty máme nové. Novou máme také budovu mateřské školy. Likvidace škod po povodni a obnova obce, včetně výstavby splaškové kanalizace, nás přišla na sedm set milionů,“ dodal Lžičař.
Před povodní už měli dokonce v Raspenavě vypracovanou dokumentaci na vybudování kanalizace.
„Ale poté, co velká voda přešla, jsme museli všechno vyhodit a začít znova. S pomocí Evropy a státu jsme ji ale vybudovali současně s obnovou městských komunikací. Komplikace přinášelo to, že se obnova města nedala řešit najednou, protože některé cesty jsou v majetku města a jiné zase spravuje kraj. A koordinace také nefungovala, neboť peníze přichází z různých ministerstev a každý z vlastníků musí řešit pouze obnovu svého majetku. Přes veškerou snahu jsme nebyli schopni obnovu řešit společně,“ posteskl si první muž Raspenavy.
Byla to troufalost, vzpomíná starosta
Sám Lžičař je raspenavským rodákem. „Po téměř třiceti letech jsem se vrátil do svého rodného města s tím, že svou profesní kariéru dožiji na stavebním úřadě,“ ohlédl se do minulosti.
Dnes už ani neví, kdo vyprovokoval to, že spolu se svými kamarády šel v rámci uskupení Za obnovu obce do voleb.
„Kamarádi mi říkali, že když ve volbách uspějeme, tak mi s tím případným starostováním pomůžou. No a pomáhají dodnes. Nesmím zapomenout na to, že v prvních volbách, do kterých jsme jako sdružení nezávislých kandidátů šli, jsme neuspěli. Napodruhé se to však podařilo. Když se vrátím na začátek mého starostování, musím přiznat, že mně nejvíce pomohlo to, že jsem měl povědomí o fungování úřadu a řízení města. Dnes si myslím, že to byla troufalost, vzít funkci, ke které nemám žádné předpoklady. Ještě že jsem měl a mám štěstí na zastupitele, kteří mi povětšinu času byli a jsou oporou. To platí i o zaměstnancích městského úřadu,“ líčí.
Na opravu čeká rekreační areál
Zpočátku nebylo spravovat Raspenavu snadné. „Rozpočet města tehdy činil pětadvacet milionů. Provoz spolykal milionů dvacet, něco plánované i neplánované opravy, takže na investice a nějaký další rozvoj už nezbývalo. Dnes je to přeci jen jinak. Máme připravený plán na rekonstrukci zbývajících místních cest a silnic, včetně obnovy a výsadby alejí, výstavbu a obnovu autobusových zastávek, zahájili jsme obnovu staveb v majetku města, snažíme se rozšiřovat plochy veřejné zeleně,“ vypočítává Lžičař.
O rekonstrukci si říká také už téměř čtyřicet let starý rekreační a sportovní areál s koupalištěm, který současným požadavkům moc nevyhovuje.
„Zatím se rekonstruují a vylepšují sportoviště, která mimochodem využívají místní sportovci zcela zdarma. Současné městské zastupitelstvo plně podporuje spolkovou činnost, především pak spolky pracující s mládeží. Domnívám se, že se nestalo, abychom těm, kteří přijdou pomoci s uskutečněním něčeho zajímavého pro mládež a obyvatele města, nevyhověli,“ uzavřel Lžičař.
