„V hlubokém zármutku oznamujeme, že nás včera po vážné nemoci navždy opustil náš kolega a přítel Ladislav Dušek,“ uvedlo v sobotu ráno liberecké divadlo na svých facebookových stránkách. Dušek zemřel o den dříve, v pátek 16. října.
O kolegu a přítele v jedné osobě přišel umělecký šéf divadla Šimon Dominik. „Láďa Dušek byl jedním z prvních lidí, které jsem v Liberci poznal. Vysoký, rovný chlap ve vojenské bundě, s pevným stiskem ruky, až jsem se ho nejdřív lekl. Ale záhy jsem pochopil, s jak laskavým, poctivým a milým člověkem mám tu čest zkoušet,“ říká Dominik, který nikdy nezapomene na jejich první pracovní setkání při zkoušení inscenace Cena facky.
„Láďa nehrál hlavní roli, ale jeho Starý vinař byl rolí klíčovou, koncentroval v sobě téma hry. A jeho monolog o nezdolné síle lidského ducha, která dokáže překonat všechny bolševické nástrahy, podaný tak nepateticky a přitom s citem, byl famózní.“
Dušek se s Dominikem potkal při práci ještě několikrát. „Nemá smysl vypočítávat vše, ale musím zmínit alespoň dva tance, které jsem po Láďovi chtěl. Neuvěřitelně prkenný valčík, kdy jako Josef Stalin smýkal s Naděždou Krupskou v černé komedii Leninovi balzamovači a kdy se jeho výkonu klaněl i Vern Thiessen, autor, který si na premiéru odskočil až z domovské Kanady. A finální odchod ze scény v Srpnu v zemi indiánů, kdy s flaškou v ruce lehkým rock’n’rollovým krokem a s úsměvem člověka vyrovnaného se životem odkráčel smrti vstříc,“ vzpomíná šéf činohry s tím, že mu Dušek bude chybět v práci, ale hlavně v životě.
„Kdyby mohla městská zastupitelstva vyhlašovat zákony, měl bych pro to naše návrh. Historie české legislativy už pár takových zná, precedens by tu tedy byl, ani moc tiskařské barvy by na to nepadlo. Úplně by stačila jedna věta. ‚Ladislav Dušek se zasloužil o liberecké divadlo‘,“ dodává.
Duškova smrt zarmoutila i hejtmana Libereckého kraje Martina Půtu. „Zemřela jedna z nejvýznamnějších osobností libereckého občanského a společenského života,“ uvedl Půta.
Na poslední setkání s ikonou liberecké činohry zavzpomínal i náměstek libereckého primátora Ivan Langr. „Naposledy jsem ho potkal na konci září po první premiéře Jakobína. Seděli jsme spolu po děkovačce pár minut sami v již úplně prázdném hledišti, kde se v roušce kvůli astmatu těžce rozdýchával. Nemůžu nepřiznat, že stáří a nemoci už na něm byly hodně znát. Když však přišla řeč na jeho milované moře, byl to zase on, zářící oči a touha. „Mistře, letos to nevyšlo, ale co příští rok, vyplujete ještě?“ ptal jsem se. „Chtěl bych, ještě aspoň jednou.“ Teď už brázdí blankytná moře nebeská. Láďa Dušek byl totiž Kapitán. A nejen ten námořní. Je mi to velmi líto, upřímně sdílím zármutek s jeho rodinou – i tou divadelní.“
Žižkovák, který se zasloužil o liberecké divadlo
Ladislav Dušek byl jeden z pilířů liberecké činohry posledních třiceti let. Narodil se v Praze a dětství a mládí prožil na Žižkově. Ve čtvrti, která je od dob svého vzniku jedinečná svým charakterem, ale také tím, že z ní vzešlo mnoho významných umělců. Kromě talentu většinou charakteristických nezlomnou vůlí, humorem a obrovským zájmem o svět kolem sebe. A všechny tyto tři základní rysy žižkovského talentu seděly i v případě Ladislava Duška.
Po absolutoriu Lidové umělecké školy zahájil v Žižkovském divadle svoji hereckou dráhu jako amatér.
Divadelní soubor Excelsior, kde Ladislav Dušek působil ve druhé polovině šedesátých let, patřil k duchovnímu proudu té doby a po celé Praze byl známý svými parodickými a satirickými inscenacemi, které předčily mnohou profesionální tvorbu.
Ale nezůstalo jen u žižkovského jeviště, několikrát se v té době objevil v menších rolích i v činohře Národního divadla. V roce 1969 přesídlil Ladislav Dušek do Mostu, kde se stal členem stálého souboru Městského divadla, tehdy nazvaného Divadlo pracujících. Sehrál zde mnoho rolí velice různého charakteru a naučil se zde postupně řemeslu profesionálního herectví.
A projevil tu také něco, co jej provází po celý život. Čistě občanský zájem o to, co se děje okolo něj. Bez ohledu na svou kariéru měl v takzvaném reálném socialismu i odvahu říci ne. Zatímco většina jeho kolegů podepsala antichartu, on to s klidem a hlasitě odmítl.
V roce 1989 přešel do souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde se v září uvedl několika rolemi v adaptaci Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. Ale mnohem důležitější roli v tomto roce mu přinesl měsíc listopad. Stal se jedním z významných hybatelů divadelní stávky, spoluorganizoval převzetí divadla a mítinky s publikem. Celkem jasně a razantně vstoupil do historie města i v mimodivadelních akcích listopadové revoluce.
A liberečtí občané Ladislava Duška začali poznávat nejen jako herce, ale i jako politicky angažovaného člověka. V pozdějších letech dokonce zasedal na liberecké radnici ve dvou volebních období jako člen zastupitelstva.
V divadle se postupně stal nepostradatelným hercem velkých charakterních rolí a přes třicet let se v nich objevoval na jevišti Malého i Šaldova divadla. Kromě nich hrál s chutí i role menší, kterým vždy dokázal vtisknout nepřehlédnutelnost a originalitu. A navíc se stal výrazným muzikálovým hercem.
Ztvárnil přes dvě stě postav, hrál například Capuleta v Romeovi a Julii, profesora Serebrjakova ve Strýčku Váňovi, majora Huga v Rozmarném létě nebo Macduffa v Macbethovi. Svůj komediální talent uplatnil mimo jiné jako Orgon v Tartuffovi, Andrew v Sexu noci svatojánské nebo jako fotbalový rozhodčí-básník ve Štovíku, pečených bramborách.
V posledních letech se do paměti diváků zapsal především jako Josef Stalin v komedii Leninovi balzamovači nebo farář Menrath v dramatu Mučedník.
Naposledy stál na jevišti 28. září v jedné ze svých nejhezčích rolí posledních let, jako arcibiskup z Canterbury v derniéře inscenace Králova řeč. Nestál ani stranou zájmu filmařů, třeba na pohádku Slíbená princezna lze v programu narazit každé druhé Vánoce a před pár týdny se na plátnech kin blýskl velikou rolí ve filmu Bohdana Slámy Krajina ve stínu. Ladislava Duška znají diváci také ze seriálů Vraždy v kruhu, Vyprávěj či Kriminálka Anděl.
