Po kom tehdy nacisté šli? Kupodivu si nevybírali oběti podle rasového klíče, jak by se dalo čekat. Cíleně posbírali elitu země, lidi, kteří neskrývali své protinacistické smýšlení, a tudíž se zdáli být hrozbou. Odboj tehdy ještě neexistoval, ale jeho vznik se dal předpokládat.
Noha německého vojáka totiž na území Česka vstoupila už v březnu, krátce na to se uskutečnila první vlna zatýkání, ale jinak situace připomínala pověstné ticho před bouří. Mnozí vyhlíželi válku s nadějí. Všeobecně se totiž očekávalo, že konflikt Německo prohraje a dojde k brzkému obnovení Československa.
Na gestapo taxíkem
Akce nazvaná Albrecht der Erste byla první protektorátní vlna zatýkání, která se konala čistě v režii gestapa. Ač postiženým do smíchu asi nebylo, přesto měl celý počin lehce groteskní nádech. Historik Petr Koura připomíná vzpomínky novináře Jana Hajšmana: „Ráno za ním velice slušně přišli dva pánové, že potřebují objasnit nějaké věci a jestli by s nimi mohl na pár hodin odjet na gestapo. Také mu sdělili, že pojedou taxíkem, protože nemají k dispozici vozidlo.“
Protinacistická karikatura Josefa Čapka
Před „Pečkárnou“ už bylo vyrovnáno několik desítek taxíků a Hajšman tak pochopil, že asi půjde o víc než pár hodin. Z odhadem až tří tisíc zatčených byli někteří po pár dnech propuštěni. Většina, a Hajšman mezi ní, putovala do koncentračních táborů.
Neví se, zda slavní malíři jeli za svým osudem také taxíkem, ostatně Čapka gestapo nezatklo v Praze, nýbrž v Želivě u Humpolce, kde pobýval na letním bytu. Každopádně on i Filla putovali do Dachau a následně Buchenwaldu.
Jak si zájem tajné policie vysloužili? Čapek svůj odpor k nacistům nikdy neskrýval. Jistá posmutnělost v posledních letech před válkou prostupovala celou jeho tvorbou, byl však autorem i děl otevřeně antinacistických. V novinách publikoval kresby z cyklu Ve stínu fašismu, ale už na nástup Hitlera k moci v roce 1933 reagoval obrazem Mrak, který je do 7. června v rámci „válečné“ výstavy k vidění v ostravské Galerii výtvarného umění.
„Abych v Buchenwaldě nezahynul“
Filla svůj vztah k národu projevil už za první světové války, kdy působil v českém odboji v Holandsku. Protinacistické nálady od poloviny 30. let na svých obrazech personifikoval v postavě bájného řeckého hrdiny Herakla. Proti totalitě také ostře vystoupil na shromáždění pořádaném Spolkem výtvarných umělců Mánes v roce 1937.
Emil Filla: Autoportrét (1907)
Emil Filla, Kůň drásaný lvem, 1938
Emil Filla v ateliéru se psem (1949)
Oba malíři byli v Buchenwaldu přidělení do písmomalířské dílny, kde v podstatě na zakázku tvořili například rodokmeny strážných z SS. Oba také během zajetí psali, Filla poezii a hlavně teoretické texty. „Toto není kniha. Není to také deník. Psal jsem to v Buchenwaldě, abych nezahynul,“ charakterizoval jeden z nich.
Čapek se věnoval především poezii. V prosinci 1942, to už byl převezený do tábora Sachsenhausen, napsal rozsáhlou báseň Za bratrem Karlem a vytvářel drobné črty tužkou. Jeho tvorba vyšla v roce 1946 pod názvem Básně z koncentračního tábora. Koncem února 1945 Čapka převezli do tábora Bergen-Belsen, kde následně vypukla tyfová epidemie. Nemoci podlehl v dubnu, krátce před tím než tábor osvobodila britská armáda.
Přesné datum Čapkovy smrti není známé a například hraný dokument Ztracen 45 řeší, zda válku přeci jen nepřežil. Jeho recenzi čtěte zde.
11. září 2014 |
Sedmý infarkt
Emil Filla měl větší štěstí, dá-li se v této souvislosti o štěstí hovořit. Věznění v koncentráku přežil, i když prodělal celkem šest infarktů, samozřejmě neléčených; dozvěděl se o nich až od šokovaného lékaře po návratu. Dostal nařízený roční téměř absolutní klid. Nesměl chodit na procházky, stýkat se s přáteli a hlavně malovat.
Emil Filla, Zátiší s kančí hlavou, 1949
Když jej v červnu 1946 konečně doktor pustil do ateliéru, s nadšením se vrhnul do práce a začal dokonce učit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, mezi jeho žáky patřil například Milan Grygar, František Skála starší nebo sestry Válové. „On byl velká osobnost. Člověk ho ani nemusel brát jako nějakého vychovatele umění. Stačilo, když se s ním stýkal,“ vzpomínal na Fillu Grygar v rozhovoru.
Sedmý infarkt už nepřežil. Slavný malíř zemřel v říjnu 1953 v sanitce, která ho vezla do nemocnice.
