Geert van Istendael (1947) vystudoval sociologii a filozofii, živil se jako redaktor a moderátor v televizi a pozoroval lidi a národy kolem sebe. Napsal desítku knih, jejichž hlavním společným jmenovatelem je důraz na společné národní rysy jednotlivých kultur a zemí.
Jste Belgičan, který miluje Nizozemsko. Kde se cítíte víc doma?
Narodil jsem se v Belgii, ale když mi byl rok, rodiče se přestěhovali do Nizozemska. Tam jsem se naučil mluvit, chodit a jezdit na kole. Až když mi bylo šest, přestěhovali jsme se zpět do Belgie. Dvacet let jsem se pak v Belgii necítil doma a chtěl jsem se vrátit do Nizozemska. Což byl zavádějící pocit. Protože člověk se chce vrátit spíš do ráje dětství, který vlastně existuje jen ve vzpomínkách. Po dvaceti letech jsem se smířil s Belgií a potom jsem musel konstatovat, že jsem se sám stal víc Belgičanem než Holanďanem, aniž bych si to uvědomoval. Naučil jsem se mít rád Belgii. Byl to proces. Také jsem se naučil dívat na Nizozemsko s odstupem. I to byl proces.
Jako sociolog věříte v kolektivního ducha národa. Jak se liší ten holandský od belgického?
Kolektivní duch je sociologická redukce, nikdy to není charakteristika sta procent populace. A samozřejmě se tyto kolektivní vlastnosti mění během historického vývoje. Vám Čechům to nemusím dlouho vysvětlovat, zažili jste Rakousko-Uhersko, první republiku, nacistickou okupaci, komunismus a teď budování kapitalismu. Vaše národní povaha se utvořila v závislosti na těchto událostech a historických etapách. Rozdíl mezi Belgií a Holandskem je hlavně v přístupu ke státu. Podle Belgičanů je stát něco nebezpečného, ohrožujícího. Obyvatelé Nizozemska mají přesně opačný pocit - stát jsem já, státu věřím.
Jak se to projevuje prakticky?
Byl jsem s kamarádem Holanďanem na Ukrajině. Představte si velké město, dlouhou ulici a nefungující semafory. Na každém rohu byl policista a řídil dopravu. Kamarád byl nadšený z toho, jak skvěle ten stát funguje - na místo porouchaných semaforů rychle vyslal policisty, aby ochránili obyvatelstvo. Jsi cvok, řekl jsem mu, určitě pojede nějaká papalášská návštěva a policisté mají za úkol zastavit dopravu, aby potentátům nikdo nepřekážel. Ještě jsem to nedořekl a už projížděla prezidentská kolona.
Belgický labyrint. moje NizozemskoPřed deseti lety byl do češtiny přeložen jeho Belgický labyrint, letos mu tu vyšla kniha Moje Nizozemsko, encyklopedie nizozemské duše. Přestože známe tuto zemi hlavně z učebnic dějepisu jako kolébku modernity a z Čapkových cestopisů jako zemi tulipánů, umožňuje nám Istendaelovo Nizozemsko zjistit daleko víc i o sobě. Istendael je totiž zastáncem jednotné kulturní Evropy a z jeho laskavých esejů je to znát. |
Co z toho plyne?
Já jako Belgičan, když spatřím policistu, řeknu si: Ha, nepřítel, Nizozemec v něm naopak vidí přítele všech občanů. Češi se hodně podobají Belgičanům, třeba právě v té nedůvěře ke státu a státní správě. Když jsem tu byl poprvé v roce 1982, hned jsem se cítil jako doma. A to se nezměnilo dodnes, i když naštěstí se od té doby změnila spousta politických okolností.
Udivujete svým literárním přehledem. Co máte rád z české literatury?
Českou literaturu, kterou jsem četl, jsem četl v překladech. A to je vždy sporné. Nemohu říct, že jsem četl Hrabala, jen že jsem četl překlad Hrabala. Ale ano, Hrabal je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů vůbec. Něco takového v nizozemštině neexistuje. Mám moc rád i tu velkou trojku Nezval, Holub, Holan, ale kvůli překladu nevím, o co u nich přicházím. Dostala se mi do rukou Seifertova sbírka Mozart v Praze, nizozemský překlad veršů. Říkal jsem si: že by tohle bylo na Nobelovu cenu? A pak mi došlo, že ten Seifert je geniální, ale špatně přeložený.
Jak vnímáte českou literaturu v dějinách evropských literatur?
Jak česká, tak polská nebo maďarská literatura byly vždycky součástí evropské literatury. Není možné si myslet, že Asie začínala v Plzni, a nikdo na Západě si to opravdu nemyslí. Máme společné kulturní dědictví. Možná je to naivní, ale už před mnoha desetiletími jsem byl přesvědčen, že společná kulturní Evropa je mnohem důležitější než ta politická. Před 25 lety, když jsem poprvé uviděl Prahu, jsem sice znal podmínky života za komunistů, hrůzy zrádců a pomahačů StB, znal jsem politické okolnosti i v NDR a v Maďarsku. Ale všechny tyto tři literatury jsem považoval za plnohodnotnou součást evropské kultury.
Je možné tyto malé jazyky ochránit před velkými?
Říkejte středně velké jazyky, prosím. Čeština i holandština jsou středně velké jazyky, ne úplně malé.
Ale oproti angličtině nebo francouzštině vypadají malé.
To ano, ale já mám třeba angličtinu moc rád. Je velmi těžká, i když teď všichni kolem tvrdí opak a "basic english" umí téměř každý. Sice miluji angličtinu, ale ošklivím si jakýkoli imperialismus, i kulturní. Takže nesouhlasím s anglosaským kulturním imperialismem. A myslím si, že středně velké jazyky jsou odkázány nejenom na zodpovědnost rodilých mluvčích, ale i jejich politiků a kulturních osobností, aby byly uchráněny a hlavně exportovány. Čeština má velkou budoucnost, prokázala svoji houževnatost oproti němčině, před dvěma sty lety si elita národa myslela, že čeština vymizí, ale hluboce se mýlila. Stejně hluboce se mýlí všichni, kteří odsuzují k zániku malé evropské jazyky a věří v angličtinu. Vývoj jazyka nelze předvídat.
Nicméně stále žijeme v kulturních stereotypech. Nizozemsko je pro nás synonymum pro tulipány, větrné mlýny a dřeváky. Jaké je vaše Nizozemsko?
Země na severu nad velkými řekami. Tedy hlavně protestantské Nizozemsko. Symbolem tohoto mého Nizozemska je vesnice, kde je šest kostelů. V každém se modlí k pánubohu, ale v každém jinak. To mě dojímá. Považuji to za důkaz tolerance malého nizozemského národa. V tom je to nejlepší, co může Nizozemsko nabídnout. Hluboce zakořeněná tolerance.
I po období, kdy tam hořely mešity?
Toho se bojím. Ale přesto Nizozemsku věřím. Potřebujeme jeho toleranci. Když se podíváte, co se dělo třeba na Balkáně docela nedávno...
... a docela nedaleko.
Ano, pro vás je to ještě mnohem blíž než pro nás. Vidíte, to je další historická zkušenost, kterou si mohou malé, tedy vlastně středně velké národy předávat.
