|
Příští Lipský knižní veletrh |
|
21. - 24. března 2002 |
"Tak tak jsem dorazila ze čtení Nietzschových textů, kde moderátor sehrál dvě osoby najednou - nejprve kladl otázky, pak si nasadil knírek a brýle a byl z něho filozof," líčí nadšeně své zážitky knihovnice Carola Zehrtová. Ve veletržním programu má každý den zaškrtnuto několik akcí, ať se odehrávají v ústřední hale na okraji Lipska, nebo v centru města. Na nádražních promenádách podepisuje do desíti večer knihy několik autorů, po klubech literárně-politické texty zpívají šansoniéři, v univerzitní knihovně se nad díly debutantů zamýšlejí studenti i profesoři.
Zájem o čtení byl obrovský. Třeba vtipný glosátor českého původu Jaromir Konecny lákal svými neotřelými texty a takřka divadelní interpretací další a další lidi, kterým nakonec nezbylo než se usadit na podlahu pod pódiem nebo postávat za zástěnou. Podobná situace vznikla při čtení švýcarského spisovatele Adolfa Muschga (zanedlouho navštíví Prahu), ale také nenápadné dívčiny Renate Baumové, která předčítala svůj dosud nevydaný rukopis.
"Lipsko bylo a bude na nic. Když jsme tam byli - to už je asi šest let - celé dny jsme hráli mariáš a mazali si chleba ramou. Přijeli jsme ráno a prošli jsme to za den," vzpomíná Vít Houška z pražského nakladatelství Volvox Globator. V podobném duchu se vyjadřují i někteří další tuzemští nakladatelé: podle nich je česká účast na lipském veletrhu vyhazováním státních peněz. Tvrdí, že v Lipsku absentují kompetentní osoby, které obchody s autorskými právy sjednávají, a ani knižní publikace se tam moc prodávat nedají. "Když projdete výstavištěm za jeden den, tak to není velký veletrh," zklamaně hodnotí letošní ročník nakladatelský teoretik Jan Halada. Nedůvěra nakladatelů se pochopitelně odrazila i v české prezentaci: stánek vypadal na první pohled dobře, nápaditě, ale nabídka titulů byla chudá: publikace poskytlo zhruba čtyřicet vesměs drobných nakladatelů. Zavedené podniky - až na výjimky (Academia, Albatros, Host, Slovart) - chyběly.
Tady je však třeba rozlišovat: dvěma výstavními pavilony a jednou ústřední halou opravdu můžete projít za pár hodin, ale nudit se na veletrhu nemusíte - nejen díky obrovskému počtu autorských čtení, dají se tu rovněž navazovat zajímavé kontakty. Příklad za všechny: "Máte v Čechách mladé, talentované prozaiky, kteří se nebojí komunikovat s médii? Dejte mi tipy! Prosadím je!" reaguje lektorka nakladatelství Ullstein, když s ní zavedete hovor na šance českých literátů prosadit se na německém knižním trhu.
Jak se jim tam četlo
Šest českých spisovatelů četlo na lipském knižním veletrhu. "Prosíme, neodcházejte, když teď chvíli uslyšíte něco, čemu nebudete rozumět. Chceme jen, abyste si vychutnali kouzlo českého jazyka," upozorňoval před každým čtením moderátor, který vzápětí čtenou ukázku zopakoval v němčině. Klopýtavou němčinou, s plachými pohledy do publika přednášela mladá brněnská básnířka Věra Rosí, na konci ji však posluchači žádali, aby kousek odrecitovala v češtině. Když dočetl Miloš Urban pasáž ze svého románu Sedmikostelí, které má v létě vyjít v prestižním německém nakladatelství Rowohlt, někteří posluchači vytáhli notýsky a zapisovali si datum vydání. Jaké máte pocity ze čtení na lipském veletrhu? zeptala jsem se pak českých autorů. Zde jsou některé odpovědi:
Miloš Urban
"Teď je doba obrazů, slovo ustupuje do pozadí a pro čtenáře je důležité, když autora uvidí a uslyší. A naopak jako spisovatel nikdy nemůžete zjistit, co dělá váš čtenář: jestli právě leží ve vaně nebo se šťourá v nose. Já se těším, jaké pocity mé texty v lidech vyvolají: jednou jsem četl v noci a ono to opravdu vypadalo, jako by se lidi báli, choulili se, čekali na každou větu. Spontánní reakce bývají neuvěřitelně vzrušující."
Iva Pekárková (román Dej mi ty prachy)
"V Německu se za čtení platí! Minimálně 200, 300 marek. Konečně jsem pochopila, jak se čeští básníci v Německu živí. Já už jsem četla v Chemnitzu na střední škole a tam byla skvělá, uvolněná atmosféra: v hledišti samé ženské, ve vlasech zelenou, rudou, řvaly smíchy až padaly ze židle. Tady v Lipsku je to jako na běžícím pásu, svázanější, na čtení máte jen hodinu, není moc prostoru na otázky."
Arnošt Goldflam (dramatický text Smlouva)
"Slovo veletrh je pro autora v rozporu s jeho posláním. Pro mě vše končí tím, že text napíšu, popřípadě zrealizuju na divadle. Ale na druhou stranu rád experimentuju a je docela zajímavé vidět a slyšet, jak lidi reagují. Čemu se smějou - a čemu ne."
Pavel Šrut (sbírka Papírové polobotky)
"Čtu nerad, zpočátku jsem vždycky nervózní, ale když se usadím, začnu se předvádět. Četl jsem už předloni ve Frankfurtu, ale tam se to příliš neprovozuje, snad ani moc neposlouchá. Nepřipadal jsem si jako knihomol, nýbrž jako knižní mol. Tady je to vzdušnější, lidi se na čtení těší a soustředěně poslouchají. Jen jsem si myslel, že jsem napsal veselé básničky, že svým vtipem rozveselím publikum, a ono nic: nepohnul se ani koutek. A to ještě neznali význam slova papírové polobotky, že jsou to ty úplně poslední střevíce, které si bereme do hrobu. Načež se mě někdo zeptal, jestli to jako má být rekviem! Asi je český humor opravdu specifický a tohle německé hloubání v poetickém textu je mi trochu protivné."
