"Svým způsobem je to urážlivé. Jako bych ani sama o sobě nebyla a neměla cenu jako spisovatelka," nahlíží Dacia Marainiová do anglického překladu svého románu Hlasy. Text, představující autorku, v něm začíná slovy: "Někdejší Moraviova milenka..." Takovou přímočarostí je Marainiová zaskočena, jinak si však již zvykla, že její život s Moraviou vyvolává zvědavost a otázky.
Poznala jej v sedmnácti letech, v roce 1963, kdy hledala nakladatele pro svůj první román. "Jeden souhlasil, avšak s tím, že si do knihy opatřím předmluvu od nějakého známého spisovatele." Nešla k žádnému kováříčkovi, rukopis předložila Moraviovi. Jeho úvod byl podle Marainiové tím posledním, co Moravia pro její literární dráhu udělal. "Kniha byl úspěšná a pak jsem už žádná dobrozdání nepotřebovala."
S Moraviou začala žít, avšak v tvorbě na něm byla zcela nezávislá. "Žádné čtení rukopisů, žádné rady." S výjimkou knižního rozhovoru s názvem Dítě Alberto, v němž Moravia líčí své dětství. Obdobnou knihu, kterou připravovala s režisérem Paolem Pasolinim, s nímž také spolupracovala na scénáři filmu Salo, aneb 120 dní Sodomy, nedokončila. Pasolini byl v roce 1976 zavražděn.
Zájem Marainiové o dětství druhých přitom přímo souvisí s jejím vlastním. Prvních osm let života prožila v Japonsku. Dva roky z toho strávila v tamním koncentračním táboře, kde Japonci uvěznili její rodiče za antifašistické názory. "Smrt, hlad, chudoba. Jste-li k tomu tak blízko, tak vás to jistě musí ovlivnit," připouští Marainiová, že již tehdy se formoval její základní životní názor, nyní opatřený mediální nálepkou levičáctví a feminismu.
Próza Hlasy, z níž Marainiová četla na nedávném pražském Festivalu spisovatelů, však působí krotce. Příběh rozhlasové novinářky, která se zaplétá do vyšetřování vraždy mladé ženy, je napínavý, akcentuje silné ženství, dotýká se společenské a politické špíny, ale radikální není. "Otázkám feminismu jsem se hodně věnovala v 70. a 80. letech. Organizovala jsem divadelní společnost, kde jsem dávala příležitost svobodomyslným autorkám a režisérkám," říká Marainiová, podle níž mnohé věci, které ji iritovaly, již byly vybojovány. "Změnil se zákon o rodině, padly zákazy interrupce a rozvodů. Před zákonem jsou si dnes žena a muž v Itálii rovni."
Ale v každodenním životě? Je praxe v domovské zemi katolické církve opravdu tak otevřená? Dacia Marainiová vrtí hlavou a pohled jejích pronikavých zelených očí se přiostří. "V Římě, mém městě, je přítomnost papeže a církve stále velmi citelná," říká věcně a nekompromisně; a pozorovatele napadá, že setkat se s touto ženou v zásadní diskusi - to musí být stále ještě vzrušující i nebezpečná výprava.
Není to, pokračuje Marainiová, jistě takové, jako před deseti lety, kdy církev publikovala seznamy nežádoucích knih. "Ale vztah církve a intelektuálů je stále velmi ostražitý. Stín, který církev vrhá, způsob, kterým zasahuje do života společnosti - to vše zde prostě je," tvrdí Marainiová. A ihned je o trochu jasnější, proč v Itálii její názory vyvolávají i tuhý odpor a proč před její jméno připojují označení provokující intelektuálka.
Poznala jej v sedmnácti letech, v roce 1963, kdy hledala nakladatele pro svůj první román. "Jeden souhlasil, avšak s tím, že si do knihy opatřím předmluvu od nějakého známého spisovatele." Nešla k žádnému kováříčkovi, rukopis předložila Moraviovi. Jeho úvod byl podle Marainiové tím posledním, co Moravia pro její literární dráhu udělal. "Kniha byl úspěšná a pak jsem už žádná dobrozdání nepotřebovala."
S Moraviou začala žít, avšak v tvorbě na něm byla zcela nezávislá. "Žádné čtení rukopisů, žádné rady." S výjimkou knižního rozhovoru s názvem Dítě Alberto, v němž Moravia líčí své dětství. Obdobnou knihu, kterou připravovala s režisérem Paolem Pasolinim, s nímž také spolupracovala na scénáři filmu Salo, aneb 120 dní Sodomy, nedokončila. Pasolini byl v roce 1976 zavražděn.
Zájem Marainiové o dětství druhých přitom přímo souvisí s jejím vlastním. Prvních osm let života prožila v Japonsku. Dva roky z toho strávila v tamním koncentračním táboře, kde Japonci uvěznili její rodiče za antifašistické názory. "Smrt, hlad, chudoba. Jste-li k tomu tak blízko, tak vás to jistě musí ovlivnit," připouští Marainiová, že již tehdy se formoval její základní životní názor, nyní opatřený mediální nálepkou levičáctví a feminismu.
Próza Hlasy, z níž Marainiová četla na nedávném pražském Festivalu spisovatelů, však působí krotce. Příběh rozhlasové novinářky, která se zaplétá do vyšetřování vraždy mladé ženy, je napínavý, akcentuje silné ženství, dotýká se společenské a politické špíny, ale radikální není. "Otázkám feminismu jsem se hodně věnovala v 70. a 80. letech. Organizovala jsem divadelní společnost, kde jsem dávala příležitost svobodomyslným autorkám a režisérkám," říká Marainiová, podle níž mnohé věci, které ji iritovaly, již byly vybojovány. "Změnil se zákon o rodině, padly zákazy interrupce a rozvodů. Před zákonem jsou si dnes žena a muž v Itálii rovni."
Ale v každodenním životě? Je praxe v domovské zemi katolické církve opravdu tak otevřená? Dacia Marainiová vrtí hlavou a pohled jejích pronikavých zelených očí se přiostří. "V Římě, mém městě, je přítomnost papeže a církve stále velmi citelná," říká věcně a nekompromisně; a pozorovatele napadá, že setkat se s touto ženou v zásadní diskusi - to musí být stále ještě vzrušující i nebezpečná výprava.
Není to, pokračuje Marainiová, jistě takové, jako před deseti lety, kdy církev publikovala seznamy nežádoucích knih. "Ale vztah církve a intelektuálů je stále velmi ostražitý. Stín, který církev vrhá, způsob, kterým zasahuje do života společnosti - to vše zde prostě je," tvrdí Marainiová. A ihned je o trochu jasnější, proč v Itálii její názory vyvolávají i tuhý odpor a proč před její jméno připojují označení provokující intelektuálka.
