Ilustrační foto - britské vlajky

Ilustrační foto - britské vlajky | foto: Profimedia.cz

A proč vlastně Angličané mluví anglicky?

Čím to, že Británie je jedinou z římských provincií převálcovaných Germány, kde se dnes mluví germánským jazykem? Proč jsou etnické střety častější v bývalých britských koloniích než ve francouzských či španělských?

A proč Indové mluví anglicky, zatímco v Indonésii nikdo neumí holandsky, ač Britové a Holanďané ovládali tyhle země zhruba stejně dlouho?

Nejen tohle vysvětluje americký filolog Nicholas Ostler v knize Říše slova. Přináší velmi překvapující, někdy skoro vzrušující závěry. Ostler své jazyky očividně miluje, a tak se na ně dívá jinak než my.

Obvykle si myslíme, že je šířil hlavně meč. Ovládnete území a všichni pak mluví jako vy. Kupodivu se to v dějinách stává jen výjimečně. Koneckonců po jazycích Vandalů či Gótů, kteří roznesli Řím na kopytech, tady nezůstalo nic, kdežto latina přežila v románských jazycích.

Díky jeho úhlu pohledu pochopíme, proč Severní Amerika mluví anglicky a ne francouzsky. Je to tím, že Angličané tam v 17. století vysílali kolonisty natrvalo i s rodinami, kdežto Francouzi posílali jen muže. Ti žili s Indiánkami – a děti mluvily jazykem matek. Proto bylo Francouzů tak málo a proto nakonec prohráli.

Když jazyku pomohl mor
Koloniální mocnosti se ve strategii používání svých jazyků lišily. Francouzi zaváděli francouzštinu jako hlavní jazyk, Britové podporovali jazykovou rozličnost. Nebyla v tom úcta k místním hodnotám, ale obava z toho, že společný jazyk stmelí hnutí odporu různých kmenů a národů.

Možná to tak bylo, možná ne. Ostler se nebojí nových teorií. Například záhadu, proč zrovna v Anglii se uchytil jazyk germánských dobyvatelů, vysvětluje  epidemií moru. Ta přišla po saských nájezdnících a zdecimovala původní obyvatelstvo, zatímco Sasové, kteří žili stranou, zůstali nedotčeni.

A tak Anglie nezačala mluvit nějakým dialektem latiny, nýbrž získala řeč, z níž se vyvinula angličtina. A z ní se nakonec stal hlavní světový jazyk dneška.

Nepřinese tenhle úspěch angličtině nakonec záhubu? Ostler jí věští temné konce: mluvčích bude stále víc, jejich angličtiny se budou lišit, až si přestanou rozumět. Angličtinu čeká osud latiny, která žije dnes jen ve svých románských potomcích.

Možná to tak jednou bude. A možná ne. Autor těchto řádků jako poučený Ostlerův čtenář namítne, že zatímco v raném středověku jednotlivé větve latiny – francouzština, italština či španělština – byly od sebe izolovány, angličtina bude v globálním světě pořád tak úzce propojena, že i přes lokální odchylky pořád zůstane jedna. Ale laikovi se to mluví…

NICHOLAS OSTLER
Říše slova: jazykové dějiny světa
BB/art Praha, 2007. Přeložila Petra Andělová, 639 stran, doporučená cena 499 korun.
Hodnocení MF DNES: 70 %