Red Hot Chili Peppers - Anthony Kiedis

Red Hot Chili Peppers - Anthony Kiedis | foto: Warner Music

Red Hot Chili Peppers pro pokročilé

  • 3
Naplněné olympijské hale v Mnichově se v rámci evropského turné k loňskému albu By The Way v pondělí představili zklidnění američtí rockeři Red Hot Chili Peppers.

Pokud bychom měli jejich vystoupení porovnat s dosud jediným pražským koncertem, který se odehrál před vyprodanou Sportovní halou v roce 1996, rozdíly jsou zřejmé: z bouřliváků se mezitím stali čtyřicátníci, jejich písničky ubraly s léty na výbušnosti a získaly především zpěvnost a vokální bohatství.

Současný koncert Red Hot Chili Peppers proto nabízí asi větší zážitek "posluchačům" než vyznavačům drsného funkového rytmu. To ovšem vůbec neznamená, že Peppers ztratili energii.

Kapela se spolehla téměř výhradně na repertoár z posledních dvou alb: By The Way a Californication (1999). Muzikanti však opomněli kontroverzní nahrávku One Hot Minute (1995).

Dvěma svým doposud možná největším hitům Give It Away a Under The Bridge z průlomového alba Blood Sugar Sex Magik (1991) zase přisoudili místo až na konci regulérního koncertu, respektive v úvodu přídavků.

Jinak téměř devadesát minut střídali melodické a silné písničky z obou výtečných alb a mnohem víc než na efektní skoky po jevišti a metalové kymácení hlavami, k němuž už ostatně dávno nemají potřebnou délku vlasů, se soustředili na konkrétní interpretaci písniček. Přesto předvedli strhující rockovou podívanou.

Charismatický a vyzrálý zpěvák Anthony Kiedis, energický basista Flea, kytarový umělec John Frusciante i řízný bubeník Chad Smith jsou rockoví profesionálové a dobře vědí, jak se spřízněným davem nakládat.

A německé publikum bylo vděčné: radostně vítalo každou skladbu, hlasitě s kapelou zpívalo a nadšeně reagovalo na jakýkoli podnět, i daleko nicotnější než tradiční Kiedisovo obnažení do půl těla.

Projekce na čtyřech obrovských obdélníkových obrazovkách za muzikanty dodávaly písničkám další rozměr, a tak byl asi jediným malým stínem na kráse vystoupení občas trochu falešný doprovodný vokál Johna Fruscianteho, který byl zvláště v úvodních skladbách snad až příliš slyšet.

Těžko bychom však asi mohli čekat, že kytarista napodobí precizně vyladěné Kiedisovy vokály na studiové nahrávce, zvlášť když měl opravdu plné ruce práce a například ve skladbě Warm Tape stihl střídat elektrickou a akustickou kytaru i klávesy.

Red Hot Chili Peppers jsou příkladem kapely, která s léty zraje jako víno. Na závěr proto nezbývá než položit obligátní řečnickou otázku, proč je k nám v rámci letošního turné žádná agentura nedovezla. Vždyť nemůže být sebemenších pochyb o tom, že by se po vstupenkách jen zaprášilo.