V půli osmdesátých let houpavé jamajské reggae inspirovalo i naši hudební scénu. Jeho nejvýraznějším představitelem se zde stal pražský Babalet se zpěvákem Alešem Drvotou. Když zahynul v Maďarsku při autonehodě, Babalet se začal ohlížet po zpěvácích v řadách zahraničních studentů na tuzemských vysokých školách. Dva vítězní adepti nakonec zosobňovali dvě tendence, jež v Babaletu dřímaly: usměvavý Martin Tankwey po africku navázal na Drvotovu pop-reggae stylizaci "rastamana v Praze" a stal se novým zpěvákem Babaletu. Senegalský "dub Poet" Bourama Badji, potomek rodu přírodních léčitelů, měl naopak blíž ke kořenům, z nichž se reggae na Jamajce rodilo. Část muzikantů z Babaletu odešla a v nuselské garáži-zkušebně z improvizovaných jam sessions, do nichž Bourama recitoval své verše, se zrodil Hypnotix.
Tuto podobu kapely zachycuje album Rastaman In Prague (Bonton, 1990); záhy se jej prodalo 37 000 kopií. Dodnes je to zajímavá, syrová nahrávka: jako by v sobě měla tu tehdejší zvláštní dobu - opozici vůči starému i naději v očekávané lepší příští. Tato ještě vinylová deska se dostala do ruky Stevu Barkerovi, diskžokejovi prestižního reggae pořadu v severoanglickém rozhlasovém vysílání. Hypnotix byl vyzván, aby přispěl nahrávkou na kompilaci Shocks on the Wire, kde se ocitl vedle es jako Dub Syndicate nebo Suns of Arqa. Poté byla kapela pozvána k natáčení alba do sheffieldských Bob Marley Studios - do centra jamajského ghetta. V klubu pod studiem rastamani koukali skrz prsty na Pražany, kteří hrají "jejich" hudbu. Ale Bourama nedůvěru rychle prolomil.
Alba New World Order (Monitor, 1993) a Right Time (Popron, 1995) byla zvukově výrazně čistší, přehlednější a ještě působivější než debut. Zároveň dokládají hudební vývoj kapely. Základem zůstává Bouramova recitace - "skankin". Bourama většinou přichází s hotovými texty v nějakém africkém rytmu, který kapele přehraje na buben a tento základ se pak rozlévá do hudebního toku, který vychází z africké "řeči bubnů". Kytara si však zahraje leccos, co se v rocku událo za posledních třicet let, klávesy zase čas od času příjemně zabloudí na Střední východ. Tato hudební otevřenost a muzikantské nadání činí z Hypnotixu kapelu, která má co říci i za hranicemi Česka.
Právě po Evropě si vytvořila dobré posluchačské zázemí; koncertovala v Německu, Anglii, Holandsku, Rakousku, Norsku, Dánsku, Polsku atd. Doma nebyli proroky, ale v Evropě hráli před hvězdami typu Wailers, Burning Spear nebo Lee Perryho.
Zatímním vrcholem Hypnotixu je letošní album Witness of Our Time (African Dance Records) - opět a ještě vábivěji zní v oné těžko zařaditelné, ale působivé hudbě téměř celý svět; skupina například používá automatického bubeníka, avšak ten tu ze všeho nejvíc připomíná hru na indická tabla.
Tuto podobu kapely zachycuje album Rastaman In Prague (Bonton, 1990); záhy se jej prodalo 37 000 kopií. Dodnes je to zajímavá, syrová nahrávka: jako by v sobě měla tu tehdejší zvláštní dobu - opozici vůči starému i naději v očekávané lepší příští. Tato ještě vinylová deska se dostala do ruky Stevu Barkerovi, diskžokejovi prestižního reggae pořadu v severoanglickém rozhlasovém vysílání. Hypnotix byl vyzván, aby přispěl nahrávkou na kompilaci Shocks on the Wire, kde se ocitl vedle es jako Dub Syndicate nebo Suns of Arqa. Poté byla kapela pozvána k natáčení alba do sheffieldských Bob Marley Studios - do centra jamajského ghetta. V klubu pod studiem rastamani koukali skrz prsty na Pražany, kteří hrají "jejich" hudbu. Ale Bourama nedůvěru rychle prolomil.
Alba New World Order (Monitor, 1993) a Right Time (Popron, 1995) byla zvukově výrazně čistší, přehlednější a ještě působivější než debut. Zároveň dokládají hudební vývoj kapely. Základem zůstává Bouramova recitace - "skankin". Bourama většinou přichází s hotovými texty v nějakém africkém rytmu, který kapele přehraje na buben a tento základ se pak rozlévá do hudebního toku, který vychází z africké "řeči bubnů". Kytara si však zahraje leccos, co se v rocku událo za posledních třicet let, klávesy zase čas od času příjemně zabloudí na Střední východ. Tato hudební otevřenost a muzikantské nadání činí z Hypnotixu kapelu, která má co říci i za hranicemi Česka.
Právě po Evropě si vytvořila dobré posluchačské zázemí; koncertovala v Německu, Anglii, Holandsku, Rakousku, Norsku, Dánsku, Polsku atd. Doma nebyli proroky, ale v Evropě hráli před hvězdami typu Wailers, Burning Spear nebo Lee Perryho.
Zatímním vrcholem Hypnotixu je letošní album Witness of Our Time (African Dance Records) - opět a ještě vábivěji zní v oné těžko zařaditelné, ale působivé hudbě téměř celý svět; skupina například používá automatického bubeníka, avšak ten tu ze všeho nejvíc připomíná hru na indická tabla.
