GLOSA: Pixies „hrnou“ o překot. Bez řečí, bez patosu a bez servítků

V pražské Lucerně sice hrají Pixies dva koncerty po sobě, je však téměř jisté, že ten páteční se od čtvrtečního bude dost podstatně lišit. Každý večer na své aktuální šňůře totiž bostonská čtveřice mění svůj program.

Nazkoušeno prý mají kolem osmdesátky písniček, kromě hitů jako Monkey Gone To Heaven nebo Where Is My Mind, které si s nimi zpívá publikum (dokonce i to obvykle "nezpěvné" české), zařazují i další starší, někdy méně známé písničky, a naproti tomu všechny čtyři novinky ze zářijového EP1 nebo letní singl Bagboy. Každopádně se setlist koncert od koncertu mění nejen pořadím, ale i samotným zařazením písniček. Ve čtvrtek však už od úvodní dvojice Gouge Away a Bone Machine byl bouřlivě vítán každý song.

Pixies

85 %

Praha, Velký sál Lucerny, 10. 10. 2013

pořádala agentura D Smack U

Pixies se s publikem každopádně nemažou v žádném ohledu. Žádné "Ahoj Praho" a "Jsme rádi, že jste přišli". Bez řečí "hrnou" tři desítky stručných, ale třaskavých písniček, z nichž mnohé jsou vzájemně v podstatě propojeny rytmikou nebo kytarovými vazbami. Je to intenzivní proud hudby, která si zachovala svůj obrovský říz i nakažlivou melodičnost, tedy dvě hlavní kvality tvorby Pixies.

To je ostatně patrné už z jejich desek. Spoustu věcí si ovšem člověk uvědomí až na koncertě. Například naprosto klíčovou roli bubeníka Davida Loveringa pro kapelu. Nemá smysl spekulovat, nakolik by se kapela změnila, kdyby jej nahradil někdo jiný, protože např. při vší úctě k basistce Kim Dealové, která odešla před prázdninami, je její jmenovkyně Kim Shattucková zcela plnocennou náhradou; navíc s ní pódium výrazně "ožilo". Jisté však je, že Loveringovy kulometně přesné bicí jsou právě tím, co rozhýbává davy a co kapelu do značné míry "prodává".

K frontmanovi Blacku Francisovi těžko co dodávat, vizuálně je (i po zhubnutí) naprostým hegemonem pódia, tváří i hlasem kapely. S druhým kytaristou Joem Santiagem je místy trochu problém. Jeho minisóla, vyhrávky, podehrávky, vazby, zvuky a hluky jsou někdy až příliš bloudivé. Jeho podivínskou a jakoby (tedy, doufejme že "jakoby") znuděnou vizáž však vyvažují ty okamžiky, kdy svou originální hrou jinak přímočaré songy jednoznačně povyšuje. A těch je víc.

Nemá smysl si nalhávat, že Pixies jsou bůhvíjak aktuální kapela (ve srovnání s poněkud unylými noisepopovými britskými předjezdci Yuck ovšem ano). I složení publika vypadalo tak trochu jako abiturientský večírek pamětníků přelomu 80. a 90. let. To však není podstatné. Jako jedna z vůbec nejvlivnějších kapel v dějinách vlastně už dávno nemusejí a snad by ani neměli vykazovat nějaký podstatný vývoj. Ať jsou pořád takoví, jak je mají lidi rádi.