Písničkami jako Dancing With Myself, Rebel Yell nebo White Wedding se zapsal do hudební historie. Jeho filmovou kariéru překazila autonehoda. Na svém druhém pražském koncertě Billy Idol (54) předvede průřez kariérou, ale představí i nové písničky.
Už pět let jste nic nevydal. Co jste celou tu dobu dělal?
Mám novou kapelu a s mým dlouholetým spolupracovníkem Stevem Stevensem skládáme i nové věci. Ještě letos bychom chtěli natočit album. V Praze z něj zahrajeme i nějaké ukázky, ale zazní i písničky od Generation X, mé punkové kapely ze 70. let.
Proč vám skládání trvalo tak dlouho?
Abych mohl psát písně, musím taky žít život, protože jen ten přináší dobré skladby. Že mám inspiraci a nápady, jsem ucítil právě v tomhle období. Teď vím, co dělat, ale nějakou chvíli jsem to netušil. Život nejde vždy po vytyčených trasách. Naštěstí mám pár oddaných fanoušků, kteří tomu taky věří. A rád bych jim dal jako omluvu něco, co vydrží navěky.
To určitě platí o vašich punkových začátcích. Jak jste se k tomu žánru vlastně dostal?
V Británii byli v té době všichni deprimovaní, byla velká ekonomická krize a spousta mladých lidí neměla šanci získat práci, ani když měli kvalifikaci, a kvůli panujícímu thatcherismu to nikoho nezajímalo. Pak přišli Sex Pistols a začali dělat tuhle nespoutanou hudbu, ne kvůli penězům nebo že by jim to někdo řekl, ale protože ji milovali. Stejně jako mnoho mladých jsme se v tom tehdy našli. Sami jsme začali hrát, a tím si vytvořili vlastní pracovní místa. A budoucnost. Než jsme založili kapelu, skutečně jsme budoucnost neměli. Od té doby jsem díky hudbě objel svět, díky hudbě se teď spolu bavíme. Což je neuvěřitelné. Byl jsem dítě z předměstí Londýna, které tak jako ostatní v Anglii bylo předurčeno dělat věci, které mu nebudou po chuti, aby se uživilo. Měl jsem prostě štěstí.
Co pro vás punk znamená dnes?
Vždycky to byla svoboda a naděje. V roce 1977 jako by to starší generace vzdala. Přijala, že neexistuje naděje a budoucnost. Měli jsme fašistickou vládu a lidi si to nechali líbit, policie jim rozkazovala, co dělat, bila lidi. To přestalo i díky punku. Punk totiž kulturně změnil Anglii a chytil se toho celý svět. Určitě i u vás máte punkové hnutí a určitě i vám pomohlo na cestě ke svobodě.
Když jste se odstěhoval do New Yorku a dal se na sólovou kariéru, nebál jste se, že vám pankáči budou nadávat do zaprodanců?
Můžou říkat, co chtějí. Já dělám něco, o čem jen sní. Když jsem odešel z Generation X, začal jsem si dělat, co mě napadlo. Hrál jsem hard rock, taneční hudbu i country balady. A užíval si to, že jsem mladý, mám možnosti, taky jsem se zamiloval... To nejsou věci, které vtěsnáte do krátké písničky. Začal jsem budovat značku Billy Idol. Ale musím přiznat, že když se teď podívám na svoje punkové období, tak v něm vznikly možná nejlepší věci mé kariéry.
Poté, co jste se proslavil, jste zkusil i film. Je pravda, že jste měl být T-1000 v druhém Terminátorovi?
Je. Absolvoval jsem konkurz a viděl jsem obrázky, na kterých T-1000 vypadal přesně jako já. Jenže pak jsem měl ošklivou dopravní nehodu a kvůli té jsem nemohl běhat. A robot běhat musel. Nakonec jsem rád, že tu roli natočil Robert Patrick. Já jsem byl tou dobou příliš na MTV a strhávalo by to na sebe pozornost. Co dělá Billy Idol jako Terminátor? Ta role potřebovala někoho neznámého. Robert ji navíc zahrál líp, než bych to kdy zvládl já. Jsem hlavně muzikant a skladatel a miluju hraní. To je můj hlavní džob, který teď předvedu v Praze.
