RECENZE: Pořádnej „rak“ se nekonal. Katapult zněl, jako když jde stařenka ze schodů

Loni vydal personálně obměněný Katapult v čele s frontmanem Oldřichem Říhou album Nostalgia. Stejně se jmenuje i koncertní turné, jehož pražská zastávka se odehrála ve Foru Karlín.

Byl to vlastně svým způsobem velmi zábavný večer. Máloco dokáže tak rozesmát jako kytarové sólo Oldy Říhy, ve Foru Karlín ovšem principál zaperlil ještě předtím, než začal drhnout své obligátní tři akordy. To když zcela vážně prohlásil, že Lemmy Kilmister začínal koncerty své kapely slovy: „My jsme motorhýd (takhle to Říha opravdu vyslovil) a hrajeme rokenrol“.

Zjevně se v Oldřichově okolí dosud nenašel nikdo, kdo by ho seznámil se správnou výslovností jména Motörhead, o nesmyslné analogii Lemmyho smečky a Říhovy skupiny ani nemluvě. Šlapací autíčko nelze srovnávat s monopostem. A když pak nestor českého bigbítu pateticky pohovořil o tom, že s ním na pódiu prožijeme celý jeho život, bylo jen těžko udržet vážnou tvář.

Zvlášť když se do toho Katapult v aktuálním složení Oldřich Říha, Václav Zima (bicí) a Karel „Bigman Kódl“ Dvořák s náležitou vervou opřela. Muzika Katapultu samozřejmě nikdy nestála na instrumentálních exhibicích a bylo by nefér vyčítat jí, že jde vyloženě po šlapavém rytmu a jednoduchých melodiích.

Katapult

20 %

Forum Karlín, Praha

20. března 2024

Ale i ty zmíněné tři akordy se dají zahrát s lehkostí, elegancí, hutně a s odpichem. Toho ovšem Katapult schopen není, jeho muzika ukázkově sedí na zadku a nehne se ani o píď. Zvuk je řiďounký a strašlivě zastaralý.

Koncert se upachtěně kolébal od jedné písničky ke druhé, lhostejno zda kapela zmáčkla novější nebo starou – všechny znějí stejně.Samozřejmě největší aplaus měly hitovky jako Hlupák váhá, Až, Někdy příště nebo Jen jednou dostat šanci.

Mluvit o nějaké pódiové show je samozřejmě nesmysl a vzhledem k tomu, že koncert byl na sezení a publikum pořádně ožilo až ke konci při zmíněných tutovkách, byla i celková atmosféra strnulá a vlažná.

Oldřichu Říhovi nikdy nechybělo sebevědomí, sám sebe pasuje málem na rockovou legendu. Šedesát let na scéně je úctyhodné číslo, ale když se z pódia line, že Katapult hraje „pořádnej být a pořádnej rak“ – to jen znovu páně Říhovu svéráznému zacházení s anglickou výslovností – a z reproduktorů zní to, co z nich zní, působí všechna velkohubá prohlášení a gesta rázem jako nechtěná parodie sebe sama. A to je to nejhorší, co se dlouho fungující kapele může stát.