O vašem románu Vřeteno o postkatastrofickém životě společnosti v obřím kráteru se diskutuje už půl roku. Proč mají lidé dnes tak rádi dystopie, tedy fiktivní obrazy společnosti, která kráčí špatným směrem?
Asi proto, že dystopii jsme vlastně blizoučko. Loni na jaře nás zavalily zprávy, jak hoří lesy v Amazonii i v Austrálii, jak to ovlivňuje ovzduší po celém světě. Čím dál víc se mluví o klimatické změně. A do toho vstoupila pandemie. V létě jsem stál na venkovském dvorku, koukal na nebe bez jediné čáry od letadel. Kdyby mi to někdo tvrdil před pár měsíci, nevěřil bych. Tak rychle se všechno změnilo, aniž jsme s tím kdo mohli něco dělat. Témata klimatu i epidemie se nás přímo dotýkají. A ty hořící baráky v televizi najednou vypadají jako naše vlastní.
Pořád jsem ve střehu, pořád předpokládám nějaké nebezpečí a jsem hodně napjatý. Alkohol to dokázal uvolnit. Stejně jako hudba nebo malování.
