K čemu slouží teskné tóny a proč se akordeon nepovažoval za plnohodnotný nástroj ani v éře Karla Hašlera? Harmonikář Josef Horváth se zaměřuje na repertoár staré Prahy a vysvětluje zapomínanou tradici, kterou dnes slyšíme jen z filmů pro pamětníky nebo před nákupními centry. Podle čeho se pozná dobrý hráč a proč se tahací harmonice říkalo fňukna nebo držky?
Když jste zakládali soubor Šlapeto, prý jste staropražské písničky sháněli po pamětnících i hospodských harmonikářích. Jak to probíhalo a jaké na to máte vzpomínky? Vzpomínky mám krásné, i když to bylo náročné časově, finančně i na játra. Se starou partou Šlapeta jsme vždycky měli ke staropražským písničkám blízko, a tak byly pražský Žižkov, Libeň a okolí asi ta nejlepší místa, kde s průzkumem začít. Vlastně jsme v tom roce 1988 ještě stihli i památné hospody, které už dnes nejsou. V jedné třeba býval pánský záchod s pisoáry v prosklené místnosti s výhledem do dvora. A z toho dvora bylo zase naopak vidět na gentlemany, kteří tam vykonávali potřebu. To už dneska nepotkáte.
Jako dítě jsem si dokonce zahrál i před Gottem. Pamatuju si z toho ale jen to, že se všichni smáli.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
