Bow Wave, jejichž debut - nebudeme-li počítat čtyři demosnímky - vyšel příznačně u vydavatelství EMI, dnes koncertují v pražském klubu Roxy.
Jak často a kde hrajete?
Blayin: Vystupujeme každý víkend. Objíždíme spíš malé kluby. Na Moravě jsme hráli i v uprchlickém táboře v Zastávce u Brna. Měli jsme za sebou dva koncerty, byli jsme utahaní a bylo to super.
Emsa: Byli vděční i za to, že si jich někdo všiml. Na nástěnce měli nápis: Dnes koncert moderní hudby.
Existujete od roku 1997. Už jste se zaběhli. Proč deska EMIgrant vyšla až po osmi letech?
Blayin: V současné sestavě fungujeme třetí rok. Předtím jsme hráli hodně málo. Počátek kapely, schopné jezdit za koncerty, opravdu spadá tři roky zpátky.
Vaším poznávacím znamením jsou živé nástroje. Docela se tím lišíte od hiphopových kapel, které mají styl postavený hodně na vokálech a rytmech. Proč?
Emsa: Já a Blayen jsme se dali dohromady chvíli po vojně. Chtěli jsme napsat pár textů a zkusit nějakou muziku. Protože se známe s Jéňou a on s námi jako kapelmajster, bavili jsme se o tom, jestli by to nešlo dohromady. Plácli jsme si, přijeli na zkoušku, zapojili mikrofony a zjistili, že to šlape spolu s kapelou. Není to nejdrsnější alternativa, za kterou by chtěl někdo z nás jít, ale je to zajímavé natolik, abychom se věnovali jenom tomuto pojetí hudby. Už tehdy nám to přišlo zajímavé.
Čím to pro vás bylo zajímavé?
Blayin: Fungovalo to. Kluci už měli podklad pro nějakou píseň a my měli připravené texty. Zapadlo to do sebe. To mě baví dosud.
Emsa: Zpěvačka, se kterou jsme předtím vystupovali, odjela na půl roku do Ameriky. Když se vrátila, byli jsme jinde.
Zatímco většina rapperů se tváří drsně, Bow Wawe berou muziku více jako zábavu. Je tomu tak?
Emsa: Z hlediska textu určitě. Nikdo z nás nechce jít do vězení kvůli nějakým potyčkám, nechce být ani zastřelený. Zkrátka nikdo se necítí být gangsterem natolik, abychom mohli udávat tento směr. Hrajeme po práci a těšíme se na další koncerty. Tohle je nejdůležitější.
Blayin: Pocházíme z lázeňského města. Nechtějte po nás, abychom byli konfrontační typy. Jsme spíš pohodáři.
Jak se snášíte s ostřejšími kolegy, Kontrafaktem, a dalšími?
Blayin: Snášíme se s nimi dobře. Občas jsme se s nimi bavili v šatně, ale my jsme byli po koncertu a oni před vystoupením. Nebylo moc času, ale že bychom si poklepávali po ramenou, to asi ne.
Emsa: Já myslím, ať si každý říká v textech co chce.
Člověk se může vyslovit ke všemu, forma hiphopu to umožňuje?
Emsa: Navíc zpěvák je nucený být trochu tvůrčí, pokud tedy má co říct. V opačném případě se to dá lehce poznat. Nestačí nadávat, musí se to ještě rýmovat.
Jak texty vznikají?
Emsa: Je to rozmanité. Někdy sedím v autobusu, když jedu domů z práce, a něco mě napadne. Přijdu domů, pustím si hudební podkládek a hned to tam píšu, ještě mám bundu na sobě. Nebo mám v hlavě určitý projektík a pomalu se k němu dostávám. Jak to na člověka přijde, tak to je. Někdy převyprávím příběh, aniž bych se potil s rýmy. Je to napsané hned.
Které příběhy jsou nejzajímavější?
Emsa: I to je rozmanité. Někdy vyprávím o něčem, co mě štve nebo o určitém zážitku. Slyším něčí příběh, a chci ho v textu zviditelnit.
Město v mlze je hit, ve které rapujete: "já, můj hlas a můj majkrofon". Je to vaše pohoda?
Emsa: To je náladová věc. Popis určité události. Jenom jsem psal, co vidím kolem.
Ve filmu 8 Mile si Eminem píše texty na lístečky a učí se je v autobuse cestou do práce. Taky to tak děláte?
Emsa: Já píšu do diktafonu nebo do mobilu. Viděl jsem videoklip, ve kterém měl zpěvák místnost, polepenou svými texty. To bych si chtěl pořídit, vypadá to dobře, ale nevím, jestli vyprodukuju tolik textů.
Zaujal mě text: "Musíme bejt drzí, nejsem si jestej, jestli mě to mrzí".
Emsa: To je o ostrých věcech. Někdy to nejde jinak, než že se člověk chová jako ostatní. Má ostré lokty. Na druhou stranu to není úplně v pořádku, ale nedá se nic jiného dělat.
Líbilo se mi, že to nebylo kategorické. Zazněla i strunka pochybnosti?
Emsa: Když jsem psal Sentimentála, nechtěl jsem, aby to bylo trapné. O tom, že chlapík nemá holku. Snad z toho nečiší úplná sentimentalita. Někdy je to o kompromisech.
Na desce máte věnování: "Děkujeme všem... a všem, kterým stereotyp dosud nezatemnil mozek a neomezil úsudek". Čemu říkáte stereotyp?
Emsa: Myslel jsem třeba na člověka, který poslouchá cédéčko a odsoudí jen kvůli tomu, že slyší jistý styl nebo formát. O čem to je. Lidi jsou alergický na určité novinky. Nechci to házet na mé rodiče, kterým si líbí podobné věci, ale vadí mi to, čím se denně jakoby krmí, když přijdou domu a pustí si televizi. Myslím, že jim to trochu zatemňuje úsudek. Když je hudba, kterou vnímají, hodně podobná, pak na ně může působit naše cédéčko třeba jako extrém. Přitom na člověka, který je trochu zběhlý, to může Emigrant působit jako vyklidněná věc. Nevadí mi, že se lidem líbí, co poslouchají, ale je to o nich. Nechce se jim poslouchat něco nového. Oni vědí, že Šárka Vaňková skončila druhá a Sámer Issa třetí, ale nechtějí znát nic dalšího. Ale stejně nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Myslíte, že zrovna tahle muzika, kterou děláte, otevírá dveře někam jinam, aby se třeba ze samotného hiphopu nestal stereotyp?
Blayin: V Americe se z toho stal víc byznys než muzika. Tak daleko my ještě nejsme, nás to teprve čeká.
Myslíte?
Blayin: Tyhle věci sem přijdou se zpožděním.
Emsa: Za námi přijde po koncertu chlapík a řekne: Hiphop se mi moc nelíbí, ale ta basička byla v pohodě. Už jenom to, že si našel náš styl kvůli base, je fajn. Potom si třeba poslechne i text a může jít dál.
Blayin: Pak nám to otevírá dveře na další festivaly, které nejsou vyloženě hiphopové. Můžeme hrát na stejných pódiích jako jiné kapely.
Už se vám to stalo?
Emsa: Jasně, na jednom festivalu před námi hrála třeba Jablkoň. Vidíme, že hrajeme hiphop a sleduje nás banda punkáčů, kterým se naše muzika líbí.
Co může dát Česko hiphopu, aby se o něm mluvilo jako o české muzice?
Emsa: No, nevím. Možná může přispět svým specifickým humorem, ale to se od české scény čeká.
